Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci. (Henry Louis Mencken, americký novinář, esejista, satirik, kulturní kritik, odborník na americkou angličtinu, 19. až 20. stol.)
Hlouposti "historiků" Moravské národní obce
Studeníkovy hlouposti
Chyby v odstavci Barvy a symboly na stránkách Moravské národní obce
V roce 2013 zpracoval pro Moravskou národní obec Mgr. Jan Studeník elaborát Moravské barvy a symboly, jehož obsah pak Moravské národní obci evidentně sloužil jako podpůrný materiál iniciativy za vyvěšování moravské vlajky.
Čtenář tohoto pamfletu by málem nabyl dojmu, že přání středověkého císaře a dnešních popletených aktivistů je dnes u nás nadřazeno zákonům suverénního státu. V zájmu objektivity je proto žádoucí tuto názornou ukázku manipulace okomentovat a tím uvést na pravou míru, k čemuž stačil letmý náhled do archivních materiálů. Původní text Mgr. Studeníka je v černé barvě, komentář je v barvě modré.
Text:
Tradiční barvy Moravy žlutá a červená
Tradiční moravské barvy nejsou žlutá a červená, ale bílá, červená a modrá. Tradiční moravské barvy bílá, červená a modrá se za tradiční barvy považovaly na základě odvození z tradičního zemského znaku.
byly v minulosti interpretovány na základě znění listiny císaře Bedřicha III. ze 7. prosince 1462.
Nemoravské barvy žlutá a červená byly takto jednou chybně interpretovány některými poslanci zemského sněmu až v roce 1848 a následkem toho i kolem přelomu 19 a 20. stol. a takto jsou interpretovány dnes ultramoravskými aktivisty.
Císař se tehdy odměnil moravským stavům za jejich udatnost
Ta jejich „udatnost“ spočívala pouze v tom, že se jejich vojsko přiblížilo k Vídni.
a pomoc věčnou připomínkou. Na jejich žádost
Na žádost pouze Jiříkova maršálka Jindřicha z Lipé, nikoliv na žádost moravských stavů, moravští stavové naopak privilegium nepřijali
a po moudré poradě svých věrných (zároveň za účasti
Nikoliv za účasti, ale za účast (na potlačení stavovského povstání)
Jiřího z Poděbrad, krále českého a markraběte moravského), zlepšil ze své císařské autority, plnosti své moci
Císař neměl žádnou plnou moc měnit znak, mohl pouze nabídnout možnost
a z vlastního rozkazu
Císař neměl co rozkazovat a nebyl zrovna ani v postavení, kdy by mohl rozkazovat, vládcem nad Moravou byl tehdy český král, nikoliv rakouský císař
znak Moravského markrabství tak, že [bílo] stříbrno-červené šachování orlice změnil
Změna tinktury není žádné polepšení, tinktury jsou si z heraldického hlediska rovnocenné. Císař nemohl znak změnit, protože k tomu neměl pravomoc, Morava byla v soustátí zemí Koruny české.
navěky
O délce platnosti privilegia rozhoduje dle své vůle ten, komu bylo uděleno.
na [žluto] zlato-červené: [1] „Takto uspořádaný erb řečené Markrabství moravské, jak dříve užívalo a jím se pyšnilo, ve všech konáních vůbec podobně má užívat a těšit se z něj v budoucích časech navždy.“
Privilegium je dobrodiní, záleží tedy čistě na nositeli, zda je přijme nebo nepřijme.
V listině pod pečetí císařského majestátu se rovněž uvádí, že se jedná o zvláštní milost a nedotknutelnou moravskou zemskou svobodu
Rozkaz má se svobodou málo společného, naopak se jednalo o snahu vytrhnout Moravu ze svazku zemí Koruny české, proto také 13. ledna 1464 v Olomouci král Jiří spojuje na žádost moravských stavů Markrabství moravské s Českou korunou a určuje, že markrabství nemá být od ní nikdy odcizeno.
kterou nesmí žádný člověk porušit. Jinak by byl stižen přísným trestem Svaté říše a poplatkem sta hřiven ryzího zlata. Moravané si proto nechávali potvrzovat toto vzácné privilegium při každém vzdávání holdu moravskému markraběti.
Moravané si nedávali potvrzovat toto privilegium při každé příležitosti, privilegium začali připomínat v 19. století především moravští Němci. Při holdování se totiž všechna privilegia potvrzovala paušálně, aniž by bylo konkrétní privilegium řešeno explicitně.
Od 15. století reprezentuje Moravu zlato-červeně šachovaná orlice na modrém štítě, jehož strážcem je figura anděla.
Moravu zlatočervená orlice nereprezentuje od 15. století, ale oficiálně byla platná pouze mezi léty 1915-1920, prakticky však pouze do roku 1918, tedy celkem tři roky.
Tento štítonoš se objevuje např. na stavovských pečetích patrně až do roku 1848.
Není to jediný štítonoš. V artikulích sněmu z r. 1556 drží štít s moravskou orlicí štítonoši dva v podobě malých andílků, v knize stavu panského z roku 1670 stráží štít dvě štítonošky bez křídel, počínajíc rokem 1598 se setkáváme v těchto tiscích s vyobrazením moravského znaku, jehož strážci jsou dva lvi.
Z roku 1619 pochází krásná devíza Moravy: „Te stante virebo“, [2] vyražená spolu s orlicí na stavovských mincích. Mezi vzácné moravské insignie patří bezesporu ceremoniální meč moravského markrabství, který vlastnil moravský zemský hejtman František Karel hrabě Libštejnský z Kolovrat. Zlepšený zemský znak se též objevuje na heraldických praporech domobrany
Nešlo o nějakou domobranu, ale o Česko-moravsko-slezskou legii (v světle hnědých uniformách) velícího generála arcivévody Karla Ludvíka Jana Rakouského, mladšího bratra císaře Františka II., jím samým vytvořenou.
z roku 1800. V letech 1807–1848 nosili moravští stavové slavnostní červené uniformy se zlatým krumplováním.
Skutečnost však byla poněkud jiná. Dopisem česko-rakouské kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, (tedy nikoliv Moravě jako zemi) za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. (Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: "Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn.") Ve 30. letech 19. století ale úřady česko-rakouské dvorské kanceláře na Moravě vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku.
Před rokem 1818 vznikl i známý žluto-červený moravský prapor, barevně odvozený z hlavního prvku moravského znaku – šachované orlice
Žádný takový prapor nevznikl, doloženy jsou zjednodušené prapory v zemských barvách bílé, červené a modré. Reskript rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807 zmiňuje modrou barvu štítu znaku Moravy, která takto patří do praporu.
Na jaře revolučího roku 1848 se celá Morava probudila do velikého nadšení. Lidé na venkově zpívali písně, [3] obyvatelé měst vyvěšovali žluto-červené prapory a členové Národních gard se zdobili žluto-červenými stuhami nebo kokardami (červené terčíky olemované zlatem). Žluto-červený prapor vlál např. 25. dubna 1848 z balkónu brněnské Reduty.
Žluto-červené prapory začali vyvěšovat moravští Němci, kterých bylo Brno plné.
V proslovu profesora Aloise Vojtěcha Šembery, rodáka z Vysokého Mýta, zaznělo vyhlášení rakouské konstituce.
Šembera rovněž napsal 4. května 1848 novinový článek, kde veřejně zmínil moravské barvy žlutou, červenou a modrou. Šemberův názor byl začátkem června 1848 v Týdenníku kritizován po ideologické stránce s jednoznačným závěrem: "Protož byly a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše". Na Slovanském sjezdu v Praze v roce 1848 (2. až 12. června) Moravané pochodovali pod trojbarevným praporem s barvami modrou, červenou a bílou.
Reformovaný moravský zemský sněm, složený také z poslanců z venkova, přijal dne 14. října 1848 památné usnesení: „Země Moravská podrží svůj dosavadní erb co erb země, totiž: v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného, napravo hledícího, korunovaného orla.
Dosavadním erbem byl stříbrem a červenou barvou šachovaný orel.
Zemské barvy jsou zlatá a červená.“
Sněm chybně vynechal modrou barvu štítu uvedenou v císařském reskriptu rakouského císaře Františka I. z 23. 12. 1807, která podle něj výslovně patří do praporu. Sněměm vynechaná modrá barva byla zmíněna dokonce i samotným Šemberou.
Dodatek o moravských barvách, tehdy již rozšířených u obyvatel Moravy,
Tyto barvy byly v tu dobu mezi obyvateli naprosto neznámé. Dokonce i v samotném Rakousku V barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 (Salomon, Jos., Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender für das Schaltjahr 1844. Mit einer heraldischen Farbentafel, Vídeň) je Morava zastoupena vodorovnou trikolórou s modrým, červeným a bílým pruhem. Stejné údaje mohl čtenář najít i v malé encyklopedii nauk, díl VI. – zeměpis z roku 1846.
vzešel z podnětu poslance Cibulky. Jejich závazné užívání do budoucna pak navrhl zástupce slovanského rolnického stavu, poslanec Čambala.
Moravští Slované se ohradili proti barvám přijatým zemským sněmem. V novinách Slovanská lípa v č. 8 z r. 1848 o tom informuje článek na str. 32: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly..." Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil".
Sněmovní rezoluce byla přijata velkou většinou hlasů.
Usnesení však nikdy nevešlo v platnost a bylo zrušeno.
V následujících desetiletích byly žluto-červené prapory vyvěšovány při zasedáních zemského sněmu, slavnostních příležitostech nebo návštěvách císaře
Vlajky byly používány nadále trojbarevné. V "Kázaní na slavnost zvěstování blahoslavené Panny Marie", které sepsal duchovní správce v moravskoslezské ochranitelně pro zanedbanou mládež Beneš Metod Kulda v roce 1850, se píše: "Známoť Vám všem, rozmilí křesťané, že trojbarva modro-bílo-červená od pradávných časů jest národní barvou v naší drahé vlasti Moravské. Již proto, že krásná tato trojbarva jest vzácným dědictvím po našich ctihodných praotcích – již proto, že svou světlou barvitostí výborně naznačuje nevinně veselou povahu slovanských národův zpěvu milovných – již proto jest trojbarva tato každému Moravanu milá." Dále dodává: "...dlužno zajisté jest a povinno i čestno, zdobiti se svým vlastním, nikoliv pak cizým péřim; t. j. užívati národních a ne cizých barev. Avšak dnes mám jiný úmysl s těmito barvami našimi. Barvy jsou v pospolném obcování lidském známkou a takořka odleskem smejšlení vnitřního a vnitřních citův; tak k. p. vyznamenává trojbarva Moravská, modro-bílo-červená, že ten i ta, co se trojbarvou tou zdobí, v srdci svém chová uctu, vážnost a lásku ke své Moravské vlasti, ke svému národu, k mateřské řeči, а k národním právům a obyčejům, a že, pokud v silách jeho jest, o rozkvět a o blaho národa svého pečuje." V práci Pantaleona Neumanna Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech vydané v Brně v roce 1851 se vedle popisu moravského znaku, který byl takto v jiném Neumannově díle popsán v roce 1846, tentokrát uvádí výslovně i moravské barvy, že "znak moravský je jednohlavý, bíle a červeně kostkovaný orel s roztaženýma křídlama v poli modrém; barvy tedy moravské jsou modrá, bílá a červená". Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, str. 193) uvádí, že "znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená". V roce 1862 vyvolal přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Upozornil, jakou nelibost ve Vídni vyvolalo vyvěšení bílo-červeno-modrých praporů v Brně a v Rajhradě 21. 9. toho roku při návštěvě císaře. V roce 1863 byly v učebnicích pro národní školy uváděny za moravské zemské barvy bílá, červená a modrá. V roce 1896 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě.
např. dne 28. června 1906 v Moravské Ostravě, kde bylo rozestavěno na 1000 vlajkových sloupů. Pravé zemské barvy byly vyznačeny i v nejnovějších úředně schválených školních pomůckách.
V úředně schválených pomůckách byly vyznačeny již všechny barevné kombinace, neboť chybné usnesení zemského sněmu v roce 1848 připomínané jeho německými zastánci způsobilo o několik desítek let později ne Moravě dokonalý nepřehled, s nímž si nevěděly rady ani úřady.
V revolučním roce 1918 byl zemský žluto-červený prapor s nadšením vyvěšován spolu s českým národním praporem.
Zprávy jsou o vyvěšování praporů moravských bíločervenomodrých a českých bíločervených dokonce i na Moravě.
Přestože bylo z Prahy v roce 1920 neprávem revertováno
bylo právem z vůle celého státu revertováno vše, co bylo dříve neprávem vnuceno z Vídně, když vídeňský nátlak odmítali především sami Moravané
šachování orlice zpět na [bílo] stříbrno-červené (ideologicky jako pročeské)
ideologicky jako tradiční moravské,
zůstaly zemské barvy žlutá a červená beze změny.
Zemské barvy nezůstaly beze změny, rakouské zákony a nařízení u nás přestaly platit. Orlice byla oficiálně od roku 1920 bílá červená na modrém poli, jak se používala již od roku 1918 na legionářském znaku, logicky tedy moravské barvy odvozené ze znaku byly bílá, červená a modrá, bílo-červeno-modrý prapor byl zmíněn Archivem ministerstva vnitra počátkem roku 1932.
Barvy země Moravsko-slezské, která vznikla roku 1928 sloučením Moravy a Slezska, nebyly stanoveny vůbec. V praxi se užívaly zároveň prapory moravské i slezské. Je zajímavé, že za Československé republiky byla budova Zemského divadla v Brně pravidelně zdobena [žluto] zlato-červeně šachovanou orlicí. Podobných příkladů bychom nalezli více. Podle autentických zpráv byly moravské prapory přijímány všemi obyvateli tehdejší Moravy, ať už slovanského, německého nebo židovského původu.
Moravské barvy byly přijímány všemi obyvateli, ale bílo-červeno-modré. Proto např. Dřevohostice v roce 1932 změnily svůj původní návrh bílo-červeno-modrého praporu na bílo-modrý, aby nebyl zaměnitelný za prapor moravský.
Po válce, dne 18. července 1945, byla moravskými barvami ozdobena sněmovní síň Zemského domu v Brně při zasedání okresních národních výborů. Zemské barvy se staly také symbolem moravského protinacistického odboje. Dokladem je žluto-červeně pruhovaná stuha medaile Národní revoluční armády Brno 1939–1945 s přivěšenou moravskou orlicí, udělovaná 28. října 1945.
Tyto žluto-červené barvy používali také ordneři Henleinovy strany před obsazením pohraničí. Zde jsou záměrně vynechány všechny symboly v tradičních bílo-červeno-modrých barvách, kterých bylo mnohem více. V roce 1947 byla vlastním nákladem v Brně vydána práce Františka Zvolského Znaky moravských měst. V ní je na začátku ještě před titulním listem a předmluvou s popiskem "Morava. Soudobý zemský znak" vyobrazen modrý znak Moravy s bílo-červeně šachovanou orlicí.
Po zániku zemského zřízení po roce 1948 zůstaly moravské barvy nadále v povědomí obyvatel Moravy.
Moravské barvy nezůstaly v povědomí vůbec, neboť již od konce 19. století do roku 1918 způsobily proněmecké kruhy v zemských barvách neuvěřitelný zmatek a na moravské barvy se tudíž zapomnělo.
Nakrátko se žluto-červený prapor objevil při politickém uvolnění v 60. letech 20. století v souvislosti s moravsko-slezským hnutím. Poněvadž se ze socialistického státního symbolu vytratil znak Moravy, začali jej Moravané klást doprostřed moravské vlajky.
V tu dobu se moravská vlajka téměř vůbec nepoužívala, ojediněle se vyskytla v době vzniku Společnosti pro Moravu a Slezsko a to pouze proto, že při téměř nulovém povědomí o historii symbolů Moravy někdo z aktivistů znal pouze jednu, propagovanou v minulosti německým živlem. Pokud byl kladen na žlutočervenou vlajku znak Moravy, tak ne proto, že vymizel ze socialistického státního symbolu, což je mimochodem pravda, ale proto, aby bylo vůbec poznat, co mají ty barvy symbolizovat.
V 60. a 70. letech byla doložena např. v historických kulisách Znojemských vinobraní.
Na Znojemském vinobraní 17. září 2016 byl znak Moravy i znak Znojma s orlicí bílo-červeně šachovanou.
K 400. výročí založení olomoucké univerzity byla dne 23. srpna 1973 vydána poštovní známka, na které je vyobrazena zlatá tvář ženy, na jejíchž rozevlátých vlasech se objevuje zlato-červené šachování.
Nejde o heraldickou známku, jen umělecký motiv inspirovaný nějakým dobovým vyobrazením. K 50. výročí konzervatoře v Brně byla vydána 24. března 1969 60 haléřová poštovní známka se zlatou harfou a červeno-bíle kostkovanou moravskou orlicí. 17. dubna 1975 byla vydána 60 haléřová známka se znakem Znojma s červeno-bílou orlicí na modrém štítu.
Masové rozšíření moravských vlajek nastalo po roce 1989.
Žádné masové rozšíření nenastalo, aktivisté používali tři různé varianty zjednodušených vlajek s pruhy, kdy Moravské občanské hnutí používalo nejsprávnější z pruhovaných vlajek s třemi vodorovnými pruhy bílým, červeným a modrým. Žlutočervenou domněle moravskou, ve skutečnosti pražskou vlajku používalo jen několik málo aktivistů kolem Hnutí za samosprávnou demokracii. Tato vlajka neobsahovala hlavní modrou barvu Moravy, protože vycházela z mylné interpretace právně nezávazného usnesení selského zemského sněmu z roku 1848, který jednal o barvách figury na zemském znaku, nikoliv o praporu.
Obnova zemského zřízení ale nebyla vyslyšena. Zákon o státních symbolech z roku 1993 sice stanovuje stříbrno-červeně šachovanou orlici, ovšem na rozdíl od zákona z roku 1920 již výslovně nezmiňuje moravský a zemský symbol.
Není třeba zmiňovat, neboť je nepochybné a všeobecně známé, že v případě popsaného druhého pole státního znaku se o moravský symbol jedná.
Správnou zlato-červenou variantu moravské orlice
Nejedná se o správnou variantu moravské orlice, ale o orlici nerespektující heraldické pravidlo o zvýraznění zbroje a odlišnou od symboliky Moravy.
v současné době oficiálně užívá jen Jihomoravský kraj ve čtvrtém poli svého čtvrceného znaku a moravské hnutí.
V prvním čestném poli je moravská, tedy červenobílá orlice jako symbol historické země, na jejímž území kraj většinově leží. Druhá nadbytečná orlice se změněnou barvou je výsledkem „práce“ popletených politiků ovlivněných manipulativním a svérázným výkladem historie ze strany diletantů z Moravské národní obce a politické strany Moravané. Moravské hnutí pochopitelně nepoužívá moravskou orlici. Moravská orlice je blasonovaná jako stříbrno-červeně šachovaná se zlatou zbrojí v modrém štítu a žádná jiná nemůže být považována za moravskou ani barevně. Proto také bývá popisována a nebývá u ní uvedeno, že je moravská.
Novodobá tradice vyvěšování moravských vlajek na radnicích
V případě žlutočervených vlajek se nejedná se o vlajky moravské, ale vlajky politické strany Moravané, vzniklé tak, že 22. 9. 2007 si delegáti politická strany Moravané na svém stranickém sjezdu v Kojetíně navrhli vlajku s vodorovnými pruhy žlutým a červeným a když zjistili, že jde o oficiální vlajku Prahy, přidali na ni nesprávný znak. Tuto jimi odhlasovanou vlajku prohlásili za vlajku Moravy, aniž by k tomu měli oprávnění. O vlajky moravské se může jednat pouze v případě modrých s bíločerveně šachovanou orlicí.
začala dne 5. července 2010 při oslavě svátku svatých Cyrila a Metoděje, patronů Moravy a spolupatronů Evropy.
Tato tradice má ale poměrně malý úspěch proto, že Moravskou národní obcí je nabízena místo vlajky Moravy vlajka politické strany Moravané. Celá řada obcí kvůli tomu raději žádnou vlajku nevyvěšuje, což Moravská národní obec ani neví.
[1] Císařský diplom se nevztahoval na erb moravského markraběte, který podržel původní tinktury šachování.
To je naprostý nesmysl. Je nemyslitelné, že by erb markraběte byl rozdílný od znaku jeho markrabství, když zemské znaky vznikaly z erbu panovníka země.
[2] V překladu: „Stojíš-li se mnou, budu silný“.
[3] Např. „Hej Moravci, ještě naše moravská řeč žije“.
Zpracování Jana Studeníka výběrovým způsobem vyzobává sporadické údaje o žlutočervených symbolech používaných úřady loajálními s vídeňským dvorem a záměrně vynechává všechny zmínky o tradičních zemských barvách bílé, červené a modré, kterých je nespočet. Celá řada historických interpretací Jana Studeníka jsou překroucená fakta a účelové lži.
Mácovy hlouposti
Nesmysly na facebooku tzv."Moravského patriota"
Jako by nstačilo, že Jiří Máca, člen Moravské národní obce, prodává tzv. "moravika", jak ty svoje "suvenýry" v pražských barvách nazval, svým spolkových kolegům i těm, co mu naletěli, s přívlastkem "moravské". Zahrál si na historika a vypracoval ještě jakýsi minipamflet, který má zřejmě sloužit k tomu, aby ti, co si spočítali, že jedna a jedna jsou dvě, znovu nakoupili ten jeho žlutočervený brak. Zřejmě už více lidí, samozřejmě kromě žlutočervených popletů, pochopilo, že vlajka se nestane moravskou tím, že si ji vymyslí skupina diletantů neznalých ani historie a ni vexilologie a odhlasuje si ji na svém stranickém sjezdu nějaká ministrana.
I zde je dobré tuto trapnou ukázku nevědomosti či spíše záměrné fabulace okomentovat a tím uvést na pravou míru, k čemuž tentokrát stačilo zalovit v paměti. Bludy se totiž vyvracejí poměrně snadno. Bludy "pražského patriota", pardon, původní text "moravského patriota" je v černé barvě, komentář je v barvě modré.
Text:
Byli jste obelháni a místo moravské vlajky Vám byl podstrčen modrý moravský prapor?
Kromě toho, že pisatel tohoto podvodného a zároveň směšného textu nezná rozdíl mezi vlajkou a praporem, snaží se z podvodu obvinit ty, kteří si zjistili fakta a na jeho podvod už mu neskáčou.
Zřejmě se tak stalo z důvodu nízké odbornosti prodejce.
Jeden z největších diletantů se snaží hodnotit zbytek světa s jiným náhledem, než je ten jeho zvrácený.
Heraldický prapor je přenesená figura s pozadím na plátno, a byla symbolem markraběte, ale vlajky jsou odvozeny od zemských barev, Čechy: bílo-červená, Slezsko: černo-žlutá, Morava: žluto-červená a jsou symbolem země a lidu.
Heraldický prapor byl skutečně zprvu symbolem markraběte, ale od konce 13. století se stal praporem markrabství a později i praporem národa. Vlajky, které se od praporu liší pouze způsobem vyvěšení a místo tunýlku (rukávu) pro navlečení na žerď mají poutka či kovovým kroužkem olemované otvory pro karabinku, pokud nebyly heraldické, existovaly ve zjednodušené podobě s pruhy v zemských barvách, které však pro Moravu byly a jsou bílá, červená a modrá. Zemské barvy jsou totiž odvozeny z tinktur zemského znaku, kterým je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou zbrojí na modrém štítu. Na prapor se tedy přenáší hlavní barvy, to jest barvy figury a štítu. Stříbrná tinktura se na prapor přenáší jako bílá, rovněž tak v tisku.
Nenechte si podvod líbit a žádejte po prodejci výměnu za tradiční žlutočervenou moravskou vlajku.
Pisatel této zmatené výzvy se snad domnívá, že nějaký prodejce svévolně změnil objednávku bez vědomí zákazníka. Možná hodnotí jiné podle sebe. Považování cizorodých protimoravských barev za tradiční moravské barvy lze pokládat projev tuposti.
Žluto-červené moravské barvy schválil volený Moravský zemský sněm s nadpoloviční většinou slovanských poslanců
Fabulace o údajné nadpoloviční většině slovanských poslanců je jen další z ničím nepodložených účelových manipulací. V zemském sněmu měli výraznou převahu poslanci němečtí. K vyrovnání poměru došlo až v roce 1905.
a jedná se tak o oficiální symbol Moravy.
Na zemských barvách žluté a červené coby tinkturách znaku se skutečně právně nezávazně a z hlediska vexilologie chybně unesl moravský zemský sněm. Sněm opomenul hlavní barvu štítu. Kromě toho jeho usnesení nevešlo v platnost. Nemohlo se tedy ani tehdy jednat o oficiální symbol Moravy.
Jinou, než žluto-červenou vlajku nikdy Moravský zemský sněm nepoužíval!
Není divu. Moravský zemský sněm nepoužíval žádnou vlajku. Z dokumentu zvaného Morawský sněmovní list (§ 5) vyplývá, že se nejednalo o podobu vlajky, ale o znaku, respektive jeho části, a to pouze o barvách orlice, a bylo samozřejmé, že na modrém štítu. Zato proti chybnému usnesení zemského sněmu se okamžitě ohradily noviny Slovanská lípa v č. 8 na str. 32. z r. 1848: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly... Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". V dalším článku na téže straně se popisuje, že v Olomouci byl "vidět veliký prapor moravský, totiž červeno-bílo-modrý".
Žluto-červená je oslavou Moravy a symbolem uvědomělého hrdého moravanství se znalostí a uznáním našich moravských dějin.
Menšinová kombinace žluto-červená jakožto habsburská představa o moravských barvách je oslavou podřízenosti a poroby moravského národa, která schvaluje pokus o zásah do tradiční moravské symboliky.
Proto doporučuji: moravika nakupujte u toho, kdo si na nic nemusí hrát respektuje moravskou historii takovou, jaká je.
S tímto doporučením lze vřele souhlasit. Pisatel této výzvy totiž v žádném případě nepatří k těm, kteří by historii Moravy znali. On ji totiž ani nechce znát.
Za Moravu!
Falšování a překrucování historie není nic, co by mělo být "za Moravu". Lživá propaganda Moravě nikterak nepomůže.
Váš Jirka Máca
Tuto zoufalou snůšku dezinterpretací se pisatel odvážil umístit pouze na svůj facebook. Zřejmě si je vědom těch lehce vyvratitelných účelových lží a přesvědčuje už jen sám sebe a skupinu stejně zarytých umíněnců, že budou svoje scestné představy prosazovat svou bez ohledu na fakta. Kdyby si byl tak jistý, že historie kráčela dle jeho popisu, tak by nemazal oponentní argumenty s odkazem na historické dokumenty na svém facebooku a neblokoval by přístup na něj předkladatelům důkazů.
