ZA MORAVU

STANOVISKA K PŘEDNÁŠKÁM

Poznat svou chybu znamená opravit svou chybu (čínské přísloví)

Komentář k přednášce doc. Koudelky na 1. Slovenském vexilologickém kongresu v Martině

Komentář upozorňuje na zdánlivě drobné, ale z hlediska vývoje moravské vlajky dost zásadní nepřesnosti a vynechání některých důležitých faktů týkajících se vývoje moravské vlajky

Na programu 1. kongresu Slovenské vexilologické společnosti zazněly přednášky na témata o vlajkách souvisejících s československými dějinami. Jednalo se konkrétně o vlajky státní a zemské (československá, slovenská, moravská) a standarty slovenského prezidenta. Všechny přednášky až na jednu byly velmi fundované. Jediná, nad kterou je potřeba se pozastavit, byla přednáška o moravské vlajce dr. Koudelky, kterého nominovala Moravská heraldicko-genealogická společnost, když se nemohl zúčastnit expert Podvýboru pro heraldiku a vexilologii při Parlamentu České republiky Mgr. Pavel Fojtík z České vexilologické společnosti. O znaku se přednášející zmínil krátce, o vývoji vlajky již poněkud obšírněji, přednášející dr. Koudelka se ovšem nevyvaroval drobných, ale z hlediska vývoje moravské vlajky zásadních nepřesností a vynechání některých důležitých faktů týkajících se vývoje moravské vlajky. Zcela v duchu jeho článku. Na stolku měl před sebou modrou vlaječku s červenobíle šachovanou orlicí, ovšem vedle ní vlaječku Prahy. Na závěr své přednášky promítl poslední údajně moravskou vlajku, tedy onen soukromý výtvor politické strany Moravané, který MNO nabízí radnicím pod krycím názvem "moravská".

U sporného privilegia císaře Fridricha III. Habsburského nebylo řečeno, že v případě privilegia se nejedná o rozkaz, ale o dobrodiní, nositel znaku nemá povinnost privilegium uplatnit. Záleží tedy vždy na nositeli, zda privilegium uplatňuje či nikoliv. V době úpadku heraldiky sice byla občas zlatá považována za lepší, avšak toto bylo později kritizováno. Za polepšení se považuje např. přidání figury, nikoliv změna tinktury, neboť všechny tinktury jsou si z heraldického hlediska rovnocenné, žádná není lepší, než druhá. Kromě toho pozměněný znak dle Fridrichova privilegia by porušoval pravidlo o zvýraznění zbroje, která se kreslí jinou tinkturou, než figura. Z heraldického hlediska by se tedy jednalo spíš o pohoršení.

Určitě není pravdou, že moravská orlice se používala ve dvou variantách již po roce 1462. Privilegium nejenže bylo zřejmě odmítnuto samotnými moravskými stavy, ale privilegium se neujalo ani mezi samotnými Habsburky. Na kresbě triumfálního pochodu Maxmiliána I. Habsburského, syna autora privilegia Fridricha III. a Eleonory Portugalské, je vyobrazen prapor s moravským znakem s tradičním červeno-bílým šachováním. V roce 1628 se sice erbovní listina (aniž by byla řešena explicitně) objevila ve výčtu privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil, přesto na císařem vydaném obnoveném zřízení zemském je červenobílá orlice. Skutečností zůstává, že privilegium nemělo ani před rokem 1628 ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628. Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrno-červeně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety. Také ve všech erbovních knihách následující doby je moravská orlice vyobrazena v původních tradičních barvách, a to i po roce 1462. Odvolávání se na tzv. „polepšení erbu změnou barvy stříbrné za zlatou v šachování moravské orlice“ dle privilegia z roku 1462 nemá opodstatnění ani u praporů vzhledem ke skutečnosti, že jde pouze o oprávnění zaměnit barvu bílou za žlutou, nikoliv o svobodně přijatý závazek.

Dále není pravdou, že na konci 19. století se moravská vlajka ustálila na žluto-červené. Od roku 1848, kdy podle novin Slovanská lípa pokud moravský sněm ustanovil (právně nezávazně) za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil", článek v těchto novinách dále konstatoval, že „Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly...“, se postupně v poměrně širokém časovém rozestupu objevovaly hned tři varianty, a to až do konce monarchie v roce 1918 a ojediněle dokonce i dost dlouho po roce 1918. Vyjdeme-li z dosud prohlédnutých článků soudobých novin a časopisů a zejména knižních kalendářů, dvoubarevná varianta byla v menšině. Proč na rozdíl od Šembery, který inspiroval poslance sněmu svým novinovým článkem, sněm nezmínil modrou barvu štítu, není známo. Snad proto, jak ostatně vyplývá z dokumentu zvaného Morawský sněmovní list (§ 5), že se nejednalo o podobě vlajky, ale o znaku, respektive jeho části, a to pouze o barvy orlice, samozřejmě, že na modrém štítu, který byl mimo diskusi. Sněm prostě barvu štítu opomněl a tato chyba se pak přenášela i na pozdější dobu. Návrh zemského sněmu navíc nebyl realizován, zůstal pouze v podobě nepřijatého legislativního návrhu.

Je sice možno souhlasit, že změny zákonů po vzniku republiky se nijak nedotkly vlajky, protože žádný zákon za monarchie neurčil podobu vlajky, pokud tedy odhlédneme od císařského reskriptu, což je panovníkem vydaná listina mající někdy i právní povahu. Kromě reskriptu císaře rakouského Františka I. z 23. prosince 1807, který zmiňuje kromě potvrzení znakových privilegií pro Moravu též modrou barvu moravského štítu, která takto patří i do moravského praporu, není známo, co by mohlo být změněno. Kromě praporů Rakouska a Uherska existovaly tzv. „landesfarben“, tedy zemské barvy. Tedy přesněji mělo být řečeno, že změny zákonů po vzniku republiky se nedotkly žádného ze tří druhů používaných praporů v zemských barvách, které na některých místech přežívaly i v době nové republiky. Co se týká oficiálních zmínek, tak např. počátkem roku 1932 Archiv ministerstva vnitra zmínil moravský prapor v tradičních slovanských barvách v souvislosti s žádostí městského zastupitelstva Dřevohostic, které se 17. 8. 1931 usneslo požádat ministerstvo vnitra o potvrzení barev dle městského znaku. Zastupitelstvo zároveň předložilo kresbu znaku, pod nímž byl namalován prapor s třemi vodorovnými pruhy červeným, bílým a modrým. Protože podle názoru Archivu ministerstva vnitra by byl totožný s praporem moravským, umluvil archiv městskou radu, aby přistoupila na bílomodrou bikolóru, což také učinila.

Obrázek promítnutý na závěr přednášky, kde na vodorovných pruzích žlutém a červeném je uprostřed umístěn znak s žluto-červeně šachovanou orlicí, není určitě možno považovat za historickou moravskou vlajku, neboť návrh vznikl v roce 2007 a 22. 9. 2007 si tento návrh odhlasovala na svém stranickém sněmu politická strana Moravané. Politická strana si ovšem může rozhodovat pouze o svých vlastních symbolech, nemá mandát ani od občanů a ani od orgánů k tomu pověřených rozhodovat o historických zemských symbolech, o kterých již rozhodla historie. V případě tohoto novotvaru, který nemá žádnou historickou ani vexilologickou hodnotu, jde o soukromý výtvor, jehož symbolika navíc není v souladu s ústavním pořádkem České republiky a je odmítán odbornou i informovanou laickou veřejností, neinformovaná veřejnost si žlutou barvu spojuje spíš se Slezskem, než s Moravou, snad kvůli barvě štítu slezského znaku.

Prapor s vodorovnými pruhy žlutým a červeným bez znaku je oficiálním praporem hlavního města Prahy, pro Moravu je tudíž nepoužitelný. Ideální pro Moravu je pouze modrý prapor s červeno-bíle šachovanou orlicí, nezpochybnitelný z hlediska historického i vexilologického, na rozdíl od všech jiných jedinečný, jednoznačně identifikovatelný, celosvětově nezaměnitelný, původní a nejstarší, připomínající moravskou státnost.

Odkaz na vexilologickou literaturu:

Aleš Brožek: České, moravské a slezské městské vlajky stanovené ministerstvem vnitra v letech 1920-1950, Vexilologie č. 168, str. 3295-3305

Zbyšek Svoboda, Pavel Fojtík, Petr Exner: Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce, Vexilologie č. 169, str. 3319-3320

František Pícha: Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského, Vexilologie č. 169, str. 3320-3324

Vladimír Růžek: Několik poznámek k moravskému praporu, Vexilologie č. 169, str. 3325-3330

František Pícha: Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky, Vexilologie č. 172, str. 3371-3376

Aleš Brožek: Zemské barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století, Vexilologie č. 172, str. 2277-3382

Pavel Fojtík, Aleš Brožek: Moravská vlajka, jaká a jak? 1. část, Vexilologie č. 187, str. 3667-3689

Pavel Fojtík: Moravská vlajka, jaká a jak? 2. část, Vexilologie č. 192, str. 3799-3819