ZA MORAVU

ZPRÁVY Z TISKU

Když každý moudřejší ustoupí, potom si hlupáci budou dělat, co se jim zachce (neznámý autor)

Články v Deníku Právo

Červenomodrobílá Morava cyrilometodějská

Blíží se dva státní svátky – výročí slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a kazatele z Betlémské kaple, mistra Jana z Husi.

První na Moravě, druhé v Čechách. V souvislosti s oslavami na Velehradě je třeba podotknout, že na rozdíl od Husova upálení není 5. červenec autentickým datem, které by se vázalo na konkrétní historickou událost spojenou se soluňskými bratry.

V roce 1863 ustavil tento svátek ve své olomoucké diecézi arcibiskup Bedřich Fürstenberg, odpůrce českého národního hnutí, a to jako protiváhu k oslavám pražského reformátora. Šlo tedy v jeho pojetí o jakéhosi anti-Husa. Záměr byl zjevně konfrontační: pomocí náboženství rozdělit slovanské obyvatele českých zemí a oslabit jejich emancipační úsilí.

Nyní, 150 let poté a 95 let po založení Československé republiky jako by Fürstenbergův duch doznal svého druhu vzkříšení v podobě pseudonárodních aktivit Moravské národní obce a strany Moravanů, jež si nárokují exkluzivní zastoupení Moravy jako takové.

Přitom už jen způsob agitace a samolibý, agresívní tón jejich politické „mise“ je v přímém protikladu s duchem cyrilometodějského odkazu. Skandální pak je ale fakt, že si k propagaci separace vybrali svátek, který má zemi spojovat.

Žlutočervené vlajky svým původem nesymbolizují Moravu a již vůbec ne její politickou emancipaci, ale přímou podřízenost Moravské země císařské koruně Habsburků. Císař Fridrich III. neměl k tzv. povýšení v roce 1462 právně-politické kompetence, a odvolávat se na jednání zemského sněmu v roce 1848, jehož národnostní, politické a sociální složení nereprezentovalo moravský lid, ale privilegované vrstvy zájmově prorostlé s rakouským mocnářstvím (slovanské obyvatelstvo vyjadřovalo svoji identitu buď bíločervenou vlajkou, anebo červenomodrobílou trikolórou), je z hlediska republikánské státní formy a preambule Ústavy ČR evropský unikát.

V politicky vyzrálé zemi by to znamenalo sebevražednou diskvalifikaci. Přičemž ochota četných radních vyvěšovat o státním svátku věrozvěstů protiemancipační symboly hnutí, které se vydává za reprezentanty Moravy, mi připadne takříkajíc na hlavu. Možná ale ani netuší, že žlutočervená vlajka znamená fakticky zpochybnění státoprávní jednoty českých zemí, navíc symbolizuje abdikaci na slovanský kulturněhistorický kontext, který je úhelným kamenem cyrilometodějské i staromoravské tradice.

Nejde přitom vůbec jen o heraldiku, jde o samu podstatu naší politické kultury, občanského povědomí a národního charakteru. Otázka nestojí „Morava ano, či ne“, ale s jakým cílem a v jaké tradici. Politické probuzení Moravy může totiž znamenat buď povznesení naší celkové státoprávní kultury prostřednictvím duchovních impulsů, čerpajících právě z velkomoravského odkazu Rastislava, Cyrila a Metoda, anebo její konečný pohřeb – to pokud by se prosadila ona žlutočervená ideologie.

Svoji politickou identitu totiž neodvozuje od národně-emancipačního úsilí předků, ale od „panských privilegií“ těch, před nimiž jsme před tím padli na kolena. Na konci tohoto řetězce souvislostí stojí budoucnost české republiky a její politické identity. Historik Jan Tesař navrhoval již před listopadem 1989 ve svém exilovém časopisu Dialogy obrátit konfrontaci v kontinuitu a oba svátky – Cyrila s Metodějem a Jana Husa – vnímat jako příležitost nás všech (citát:) „společně uctít snahu našich předků po zlepšení světa i po vyšších obzorech duchovních, tak jak ji shodně shledáváme jak v díle soluňských bratří, tak v životě mistra Jana“.

Tedy z kvazinábožensko-konfesijní „antiteze“ vytvořit syntézu civilizačního usilování národa – tehdy ovšem ve smyslu československé vzájemnosti.

Cyrilometodějská tradice spolu se vzpomínkou na Velkou Moravu je svátek zápasu o kulturní svébytnost, o státně-politickou suverenitu a o civilizační pokrok. O tyto ideály se opírala česká a slovenská národní emancipace 19. století, která vyústila v založení Československé republiky.

Přátelé žlutočervené Moravy vycházejí z jiných tradic, v přímém rozporu jak s moderním republikánským, tak i historickým odkazem. Rastislavova politika spolu s působením obou věrozvěstů se rozvíjela v zápase s bavorskopasovskou misí. Ta byla – jak příznačné pro kauzu žlutočerveného symbolu – přímou agendou francké říše.

Ve středověku se velkomoravská tradice stala součástí politické ideologie českého státu, a sice vždy v souvislosti se snahami o rozšíření jeho suverenity. Její význam pochopil latinsky píšící „Kristián“, koncepční vrchol tohoto úsilí najdeme v Kronice Dalimilově, státoprávní aplikaci u Karla IV.

Zneužití velehradských oslav k jakémukoliv druhu separace, ať již politické, konfesně-náboženské, nebo dokonce národnostní, jejich vyčlenění z kontextu geneze českého státu by zároveň znamenalo abdikaci na jeho kulturněcivilizační, a tedy evropský rozměr. Morava tím rozhodně nezíská, ale naopak jen ztratí.

Petr Schnur, Hannover (Autor je publicista, žije v Německu)

Článek vyšel v deníku Právo 3. července 2013

Na Velehrad, paní Müllerová, na Velehrad! Anebo na Prahu?

Petr Schnur, Hannover (Autor je publicista, žije v Německu)

Úvodem dvě poznámky. Za prvé: Česká republika má jedinečné státní svátky se symbolickou hloubkou, na niž může být právem hrdá. Za druhé: jejich oslava dostává stále absurdnější podobu. Jak jdou tyto dvě věty dohromady?

5. července mi zavolal přítel-historik a vzrušeným hlasem mi sdělil, že se na velehradských oslavách objevily žlutočervené prapory s orlicí ve stejných barvách. Je všeobecně známo, že tento symbol používají tzv. moravistická hnutí, která se jej snaží dostat do obecného povědomí jako „moravskou vlajku“.

Zřejmě se jim to daří, neboť se prý tyto prapory objevují i na radnicích moravských měst. Politickou reprezentaci to očividně nevzrušuje, a tak by bylo dobré zamyslet se, co tyto barvy vlastně symbolizují. Začněme mentálním stavem těch, kdo je používají. Budiž zdůrazněno, že v této úvaze nejde o moravskou otázku jako takovou, ale o způsob jejího akcentování.

Odvolávat se při vlastních emancipačních snahách vůči Praze na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, jež jejich část „odstoupilo“ Prusku a politicky diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo, a zvolit přitom symboliku, která se z pochopitelných důvodů s výjimkou moravských Němců nikdy neujala, je projev plebejské mentality.

Žlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni – tedy Moravu jako jednu z rakouských zemí. Což evidentně dokazuje, že to nebylo a není poddanství jako takové, které vadilo a vadí: raději poslušnost císaři pánu, než partnerský konflikt s Prahou o podobu budoucího českého státu.

Zneužít k propagaci symbolů poddanství oslavy státního (!) svátku republiky (!), který vedle 28. října jako málokterý jiný ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je podle mne skandální. Jde o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepředstavitelné narazit ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích, které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, na něco srovnatelného.

Zastánci žlutočervených moravských „svobod“ se „emancipují“ vůči Čechám těmi nejhoršími obecně českými vlastnostmi: legitimizují vlastní úsilí blahovolným souhlasem nejvyšší světské moci. Přitom právě tyto dva svátky, Cyrila a Metoděje a Jana Husa, nás všechny vyzývají k průlomu z prokletí mentálního ghetta, nad nímž si zoufal již T. G. Masaryk.

5. a 6. červenec odkazují na nejautentičtější momenty naší historie, kdy naši předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od pozemských autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot. Má-li preambule Ústavy ČR nějaký hlubší smysl (a preambule ho mít musí), potom je to tento.

Historicky znamenalo tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat. V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém – zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest na podporu státoprávní jednoty českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly, „poníženým přednesením“ na adresu „c. k. Milosti“ proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za „provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska“.

Budiž podtrženo: šlo o rozhodnutí kvazifeudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce. Pro něj neznamenal státotvorný akt stavů Koruny české v roce 1619 nic víc než letmou poznámku na konci jedné kapitoly habsburské historie, o níž se raději pomlčí.

O co tedy jde? Státní svátek republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro moravisty odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala všechny ty hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava. Namísto bíločervené orlice „otce vlasti“ Karla IV. a modrých praporů symbolizujících politický a kulturní vzestup českého státu nastupuje červenožlutá povýšenina císaře pána, který naopak českou státnost všemi prostředky potlačoval.

(článek vyšel v Deníku Právo v červenci 2013)

Modrá historická vlajka Moravy zavlaje nad Brnem

Rada Magistrátu města Brna, dle mnohých metropole Moravy, na svém zasedání 11. června 2014 odsouhlasila vyvěšení korektní moravské historické vlajky v den velkého moravského a státního svátku Věrozvěstů. Na Magistrátu města Brna tedy už prohlédli nekorektní jednání moravských "národovců" v čele s tzv. Moravskou národní obcí a letos důstojně oslaví tento velký moravský svátek korektním symbolem Moravy. Vyvěšování bílo-červeně šachované orlice na modrém listu máme potvrzeno i z některých brněnských městských částí, například z Bohunic, Jundrova nebo z Medlánek, jako i z mnoha dalších míst Moravy. Pan starosta Bohunic vyzval představitele Moravské národní obce k "zakoupení modrých špendlíků" do jejich webové mapy a korektnímu informování v této věci.

Javořinské slavnosti "Čechů a Slováků" 2014

Loňská žádost Osvětového spolku Za Moravu o změnu názvu slavností na adresu tehdejšího pana předsedy přípravného výboru slavností vyzněla zcela naprázdno. Byla navíc veřejně okomentována lidmi, kteří patrně rádi mluví o věcech, o kterých toho opravdu moc nevědí. Osvětový spolek Za Moravu se bude i nadále snažit zjednat v této věci nápravu.

Z dopisu ing. Trstenskému, panu primátorovi Nového Mesta nad Váhom a tehdejšímu předsedovi přípravného výboru slavností na Javořině:

"Mnoho lidí, především žijících na Moravě, se domnívá, že název těchto slavností je velmi nešťastně zvolen, a mnozí se jich kvůli tomu odmítají účastnit. Takový název nám na Moravě totiž vnucuje představu, že buďto nejsme Moravané, ale někdo, kým nejsme a za koho se rozhodně nepokládáme, nebo že na tyto slavnosti nepatříme. Jsem přesvědčen, že účelem těchto akcí není zraňovat cítění moravských občanů České republiky. Jak ostatně dokládají dvě přiložené dobové fotografie, ještě v roce 1947 se tyto slavnosti nazývaly tak, jak se podle nás patří. Proč se takto či podobně nemohou slavnosti jmenovat i dnes?"

Cesta princezny Orosie z Moravy na konec světa

V roce 2014 vyšla překrásná kniha známého zlínského spisovatele dr. Jindřicha Františka Bobáka.

Kniha je dobrodružným vypravováním životního příbehu české a moravské princezny Dobroslavy – Orosie, která byla prohlášena za svatou a stala se patronkou starobylého španělského města Jacy. Líčí její pohnutou cestu za láskou a mučednickou smrtí. Námět je volně zpracován podle zachovaných pramenů. Je o to poutavejší a zajímavejší, že jméno této významné světice, oslavované 25. června každého roku ve Španělsku, Francii, Itálii a jinde ve světě, u nás upadlo neprávem v zapomenutí.

Cyrilometodějské centrum ve Starém Městě

V pátek 6. prosince 2019 zahájilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti symbolickým poklepáním základního stavebního kamene výstavbu nového Cyrilometodějského centra v sousedním Starém Městě, o níž bylo rozhodnuto již v červenci 2019. Tímto projektem směřuje Slovácké muzeum k dosažení ještě větší podpory povědomí o významu cyrilometodějského odkazu a přiblížení směrem k veřejnosti již od 60. let 20. století stojícího Památníku Velké Moravy i dalších velkomoravských archeologických lokalit zařazených na seznam významných Národních kulturních památek.

Třípodlažní budova v blízkosti současného památníku Velké Moravy ve Starém Městě vyroste na místě současného parkoviště památníku a bude na jednom místě a pod jednou střechou koncentrovat veškerou práci archeologů Slováckého muzea zatím rozmístěnou po několika objektech v Uherském Hradišti a poskytne jim moderní zázemí a vybavené prostory pro jejich výzkum. Bude obsahovat Centrum archeologického výzkumu se specializovaným pracovištěm s tématickými depozitáři, knihovnou a badatelským zázemím, prezentační a přednáškové sály i unikátní výstavní, výchovné a vzdělávací prostory věnující se velkomoravskému období.

Celkově vzniknou tři multimediální expozice. První bude takzvaná cyrilometodějská stezka vybavená audiovizuální technikou a sloužící pro vzdělávací potřeby, druhá expozice bude určena nevidomým, kteří v ní zapojí své další smysly včetně chuťových i hmatových. Třetí sál bude mít dokumentační charakter.

Tato výstavba je součástí projektu s názvem Revitalizace národních kulturních památek Velké Moravy. Kromě samotného Cyrilometodějského centra by měly doznat terénních úprav též archeologické lokality v Modré u Velehradu, Špitálky ve Starém Městě u bývalého cukrovaru a na metropolitní výšině sv. Metoděje v uherskohradišťských Sadech tak, aby jejichž podoba více odpovídala výjimečnému významu těchto míst. Měl by tam vzniknout prostor pro odpočinek a zastavení tak, aby byl návštěvník co nejvíce vtažen do období 9. století století.

Staré Město s evropsky výjimečným Cyrilometodějským centrem významně posílí svou pozici na budované Evropské kulturní stezce sv. Cyrila a Metoděje a stane se její výstavní částí.

(prosinec 2019)

Snaha ministerstva průmyslu a obchodu o zavedení nového graficky jednotného loga na úřadech

Velkou nevoli zejména na Moravě vyvolal článek v deníku Lidové noviny, publikovaný celkem na třech stranách, který vyšel v pátek 10. ledna 2020 a týkal se záměru vizuální unifikace v podobě heraldické symboliky českého lva do státních úřadů. K této snaze se vyjádřilo též několik odborníků.

Vyjádření doc. JUDr. Zdeňka Koudelky

Jedním z odborníků, kteří se vyjádřili k této problematice, byl i doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., jehož vyjádření z z 23. ledna 2020 bylo publikováno na webových stránkách Deklarace moravského národa:

"Stát je reprezentován státním znakem. Ten je v případě evropských států staletým symbolem určité země. Stát jej chrání a jeho užívání je bezplatné. Naproti tomu logo je záležitostí proměnlivé módy a jeho autoři pobírají peníze za autorská práva. Logo nemá vyšší přínos, než který má státní znak.

Přesto některé státní úřady vymýšlí různá loga a platí za ně. Jsou to vyhozené peníze. Ocenění log je subjektivní. Fakticky jde o projev špatného hospodaření a vyvedení veřejných peněz do něčí soukromé kapsy.

Proto zaráží snaha Ministerstva průmyslu a obchodu vytvořit další logo státu a vnutit jej všem vládním úřadům. Tím by tyto úřady zmarnily peníze vložené do současných log a ještě více se omezí užívání státního znaku. Čím více úřadů bude nové logo užívat, tím více bude autor žádat za autorská práva. Bude to dražší. Hledání loga státu se tak stává tunelováním státu.

Že je takový plán ministerstva protiprávní, je pro něj asi vedlejší. Zákon o působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu mu nedává pravomoc vymýšlet loga státu a vnucovat je jiným úřadům. Navíc ústava státní symboly zakotvuje právě za účelem užití pro prezentaci státu a jeho orgánů. Proto je činnost ministerstva nezákonná i neústavní. Je to stejně nepřípadné, jako kdyby ministerstvo chtělo nahradit státní hymnu nějakou znělkou nebo státní vlajku transparentem. Ministerstvo průmyslu a obchodu projevuje neúctu ke skutečným státním symbolům.

Státní znak byl vytvořen parlamentem s vědomím toho, že stát vznikl ze tří zemí – Čech (na červeném štítě stříbrný korunovaný lev), Moravy (na modrém štítě stříbrnočerveně šachovaná korunovaná orlice) a Slezska (na zlatém štítě černá korunovaná orlice), což je vyjádřeno ve velkém státním znaku. Existuje i malý státní znak ve formě znaku Čech (stříbrný lev), který zákon určuje především pro razítka, která mají malou plochu a čtvrcený velký státní znak by na nich mohl být nezřetelný. Ministerstvo však uvažuje o výlučném užití českého lva, což je pohrdáním staleté sounáležitosti obyvatel Moravy a Slezska s jejich symboly. Proto je správné, se Ministerstvu průmyslu a obchodu vzepřít a chránit skutečné státní symboly.

Zdeněk Koudelka, signatář Deklarace moravského národa, mluvčí iniciativy"

Vyjádření PhDr. Zdeňka Kubíka

Dalším odborníkem, který se k tématu vyjádřil, je heraldik PhDr. Zdeněk Kubík:

"V duchu preambule naší ústavy i zákona o užívání státních symbolů je v podstatě nutností používat velký státní znak ČR.

Viděl jsem nedávno čtyři dopisy vázající se k akci na jednom ministerstvu, nad kterou převzaly záštitu všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé – prezident, předsedové senátu a sněmovny i premiér. Prezident republiky měl na hlavičkovém papíře malý státní znak. Tentýž dopis přišel od premiéra s velkým státním znakem. A kromě toho přišly dva dopisy od předsedů obou komor, každý jen s logem. Prostě každý pes jiná ves. Přitom všichni mají ze zákona užívat velký státní znak ČR! Prostě celé mi to přijde nepochopitelně absurdní, zbytečné i velmi nehospodárné. Proč se touto cestou „vyhození státního znaku“ musí každý vymezovat, individuálně odlišovat a za každou cenu nahrazovat něco, co existuje, funguje a je známé po staletí? Jako by tím popíral existenci státu a jeho symboliku. ​Lidé to těžce nesou asi nejvíce u našich reprezentačních sportovních dresů, kde velký státní znak chybí."

Článek v Lidových novinách

Naše orlice je unikát, jinde mají samce

Michal Bernáth: rozhovor Zdeňka Kubíka pro LN

PRAHA České úřady si možná budou sjednocovat svá loga a jako nejjednodušší řešení se jeví využití státních symbolů. Ty letos oslaví oficiálních sto let, jejich kořeny však sahají až do 13. století. „Tehdejší tuzemská šlechta by dnes podle nich poznala, že je doma,“říká heraldik Zdeněk Kubík v rozhovoru pro LN.

LN Kam až sahá tradice symboliky v podobě, jak ji známe z velkého a malého státního znaku?

Vychází z prvorepublikové tradice, kterou kodifikoval zákon z března 1920. Heraldické znaky přitom mají kořeny v době středověkého Českého království a Moravského markrabství. Uvedený zákon však zapracoval kupříkladu také státní trikoloru, kterou zavedla první československá ústava z 29. února 1920. V tomto ohledu je nutné pochválit komisi, která se tehdy na podobě znaků podílela, předvedla velkou míru profesionality, a dbala tak na historickou kontinuitu. To se naopak nepovedlo třeba v Itálii či Francii, kde se od monarchické heraldické symboliky zcela odstřihli. I díky tomu je státní symbolika v podobě českého lva a moravské orlice, jejíž kořeny sahají až do poloviny třináctého století a k posledním Přemyslovcům, trvalá. Letos si tedy připomínáme sté výročí státní trikolory i vlajky.

LN Tehdejší šlechta by tedy náš velký státní znak poznala? Věděla by, že je doma?

Zcela bez pochyby a nejen šlechta. Šlechtice třináctého století by možná překvapila jen forma čtvrceného štítu, jež se u nás objevila až v následujícím století za vlády Lucemburků. Třeba Karel IV. by nebyl překvapený vůbec, stejně tak Přemysl Otakar II., díky němuž český lev a moravská orlice ve státním znaku jsou. V jeho éře se znaky u nás ještě nespojovaly čtvrcením štítu, to přišlo později a známe to z jiných evropských zemí, Španělska či Velké Británie. Lidé žijící ve třináctém a čtrnáctém století by je poznali, ostatně byly tehdy na „každém rohu“. Pro ně šlo o znamení trvalé jistoty a skutečné identity.

LN Nedávno jsme v LN informovali o plánu na sjednocení log tuzemských ministerstev, jejich společným prvkem by měl být právě český lev. Ozvali se nám někteří moravští patrioti, že je to uráží. Rozumíte jim?

V tomto ohledu je více problémů. V České republice máme potíže dohodnout se na jednoslovném či dvojslovném názvu země. Sem spadají námitky některých náruživých Moravanů požadujících název jako kupříkladu Českomoravsko. Na jednu stranu se to dá pochopit, zapomíná se však na to, že původ figury dvouocasého lva je moravský. Přemysl Otakar II. prvotně užíval toto znamení jako markrabě moravský a ponechal si je i jako český král místo plamenné svatováclavské orlice svého otce i děda. To si však málokdo uvědomuje. Jenže v učebnicích místo toho převažují legendy o Bruncvíkovi a podobně, protože to nejsou suchá, nudná fakta. Už v době slavné éry Lucemburků vystupovaly svatováclavské země pod „zkratkou“českého lva pro celé soustátí Zemí koruny české – tedy Čechy, Moravu, ale také Horní a Dolní Lužici, slezská vévodství a tak dále. V duchu preambule naší ústavy i zákona o užívání státních symbolů je v podstatě nutností používat velký státní znak ČR.

LN Řešili něco podobného za první republiky?

Ano, tehdy byl velký, střední a malý státní znak. Měli však určitou výhodu: malý československý státní znak totiž tvořil samotný český lev, na jehož hrudi byl malý štítek se znakem Slovenska. Byť to nebylo heraldicky korektně – mohlo to vytvářet dojem, že u nás vládne nějaká slovenská dynastie či naopak. Obsahoval tím pádem barvy trikolory a zároveň reprezentoval jednoslovný název Československo. Náš současný malý státní znak toto „nedokáže“ – neobsahuje třetí, modrou barvu a nelze dát moravskou orlici českému lvu na hruď a podobně; jsme totiž unitární stát, netvoříme česko-moravskou federaci. Proto jsme museli přijmout dva státní znaky, zatímco ten velký je klíčový a obsahuje odkazy na všechny tři naše historické země, tak ten malý je spíše pro praktické administrativní použití. Takže odpor k tomuto řešení vyplývá spíše z neznalosti.

LN Orel, u nás tedy orlice, a lev nejsou ve znacích evropských států asi nic nezvyklého. Čím se naše dvě zvířata kromě barev liší?

Správně jste zmínil, že jsme jediní na světě, kdo rozlišují jednohlavou orlici a dvouhlavého orla. V heraldice bývalo zvykem vyobrazovat všechna zvířata vždy jako samce, jakkoli je to dnes třeba genderově nekorektní. A protože se u nás jednohlavý orel nazýval orlicí, vznikl tu i zábavný mýtus, že se podobně rozlišují podle počtů ocasů lvi a lvice. To je samozřejmě nesmysl, na pohlaví to nemá vliv. Nehledě na to, že heraldický lev má zcela jasně hřívu a tradičně také viditelný pohlavní orgán, bez ohledu na počet ocasů. Záplava lvů ve znacích evropských států má tradici v křížových taženích, jelikož Kristus, král králů, pocházel z kmene Juda, který má spojení se lvem zakotvené biblicky. Dva ocasy pak činí z českého lva takzvanou nadpřirozenou zdvojenou figuru, odlišnou od jiných znaků s jednoocasým lvem. Pro moravskou orlici ve státním znaku je zase typické šachování, v tinkturách (heraldické barvy – pozn. red.) shodných s českým lvem, čímž jsou figury v našem státním znaku nezaměnitelné.

LN Jak je možné, že se česká heraldika neměnila spolu se střídajícími se dynastiemi vládců a vydržela do současnosti?

Je to důsledek kontinuity a prestiže. Přicházela-li nová dynastie, uvědomovala si politické, kulturní a jazykové prostředí, včetně dědictví dané symboliky předchůdců. Taková identita se zkrátka nedala od daného území oddělit a příchozí vládcové ji naopak zdůrazňovali. Zvlášť pokud přicházeli z nižší pozice, jako například říšská hrabata Lucemburkové na český královský stolec. Nikoho by tehdy ani nenapadlo postupovat jako dnes ve stylu „s novým vedením i nové logo a nový vizuální styl“. Šlo totiž o výsostné symboly, kotvy a jistoty, jež tehdejšího člověka v jeho krátkém životě spojovaly s předky a dávaly mu jistotu i naději trvání v jeho potomcích a na věčnosti. Evropský heraldický systém provázaný s křesťanskou ikonografií je na světě zcela unikátní, něco srovnatelného je snad už jedině v Japonsku.

LN Na prezidentské vlajce se setkáme také s lipovými listy. Jak se pojí s českou tradicí?

Opět se jedná o poměrně starou tradici, nejvýrazněji oživenou během národního obrození v 19. století. Motiv národního stromu k tomu samozřejmě patřil; konkrétně lípa je spojená obecně se slovanskou vzájemností. My jsme schopní doložit, že motiv lipových listů využíval na zbroji už syn Přemysla Otakara II. král Václav II., tyto zlaté lístky se staly nedílnou součástí takzvaného klenotu erbu českých králů. Opět tedy lze hovořit o přesahu až do třináctého století.

LN Zmínil jste trikoloru. Pro naše země však bývala typičtější spíše bíločervená bikolora. Jak se tam dostala modrá?

Stalo se tak díky iniciativě prvorepublikového poslance a známého básníka Viktora Dyka, kdy se k tehdy tradiční historické bíločervené bikoloře přidala třetí, modrá barva a vznikla tak dodnes používaná kombinace bílé, červené a modré v tomto čestném pořadí.

Odlišili jsme se tím jasně od Rakouska či Polska či od trikolory Nizozemska a Ruska, navázali jsme však na tradici všeslovanských barev 19. století. Roli v tom hrál i odkaz našich hlavních spojenců – Británie, Francie a Spojených států, jejichž vlajky tvoří právě zmíněné barvy. Modrá zohledňovala i modré trojvrší ze slovenského znaku a modré pole moravské orlice atd. Trikolora, vycházející z našich heraldických znaků, se okamžitě promítla i do původní bíločervené vlajky, k níž díky Jaroslavu Kursovi (český archivář a heraldik – pozn. red.) přibyl i modrý žerďový klín sahající do poloviny její délky.

LN Vnímáte snahu české státní symboly designově stylizovat?

Bohužel se většinou jedná jen o lacinou formu téhož. Často se stává, že grafik dostane zadání vytvořit logo města, jež má prastarý heraldický znak. Nejjednodušší cestu volí takovou, že jen zruší heraldické barvy a udělá to černobílé nebo v jedné populární barvě. Pak to kresebně zjednoduší a má hotovo. To ale není kreativní, je to paskvil zjednodušující něco, co má sloužit úplně jinému účelu.

LN Není to ale případ i vrcholných institucí státu?

Bohužel někdy ano. Dobře to demonstrují loga Poslanecké sněmovny a Senátu. Na sněmovním logotypu je dobře vidět, že se autor snažil být moderní, zároveň však zachoval několikerou státní symboliku. Nechal tak figuru českého korunovaného dvouocasého lva, motiv lipových listů, a dokonce barevnost trikolory. Je to krásná zkratka, jakkoliv se mi jako heraldikovi nelíbí, že je občas používána místo státního znaku.

V logu Senátu vidíte monogram „S“, o kterém nevíte, co znamená. Vedle toho jsou naturalisticky ztvárnění dva lvi, kteří vypadají jako dva lvi ze zoo. Nejsou to heraldická zvířata. Lvi drží písmeno „S“. Jaká je tam provázanost se symboly České republiky? Prakticky žádná. Je to klasická ukázka toho, že logo má být pouze doplňkem.

LN Logo sněmovny má ale také jeden nešvar, který se objevuje ve více případech státních úřadů. Má uříznuté nohy a nejde tak poznat, že je ve skoku, jak by měl být...

Taková věc se dá tolerovat v případě, že nejde o zásah do heraldického znaku, který je definován vždy štítem. Ve chvíli, kdy pracujete jen se samotnou figurou lva, jedná se spíše o odznak a ne heraldický znak. Takže v tomto příkladě to tragédie není. Vždy by ale měly být v takových případech logotypů jasně použité markanty obou heraldických zvířat, tedy dvouocasý korunovaný lev či šachovaná korunovaná orlice apod. Prostě v duchu tradice i zákona má každá státní instituce u nás používat primárně v záhlaví vždy státní znak a logo jen jako doplněk, např. u adresy v zápatí atd.

LN Za své roky praxe jste už asi viděl hodně nepovedených log a symbolů odkazující k české státnosti. Vybaví se vám nějaký příklad?

Bylo by toho skutečně hodně, z významných institucí ale nejhorší bude asi již zmíněný Senát. Jedná se přeci o druhého nejvyššího ústavního činitele země. Viděl jsem nedávno čtyři dopisy vázající se k akci na jednom ministerstvu, nad kterou převzaly záštitu všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé – prezident, předsedové senátu a sněmovny i premiér. Prezident republiky měl na hlavičkovém papíře malý státní znak. Tentýž dopis přišel od premiéra s velkým státním znakem. A kromě toho přišly dva dopisy od předsedů obou komor, každý jen s logem. Prostě každý pes jiná ves. Přitom všichni mají ze zákona užívat velký státní znak ČR! Prostě celé mi to přijde nepochopitelně absurdní, zbytečné i velmi nehospodárné. Proč se touto cestou „vyhození státního znaku“ musí každý vymezovat, individuálně odlišovat a za každou cenu nahrazovat něco, co existuje, funguje a je známé po staletí? Jako by tím popíral existenci státu a jeho symboliku. Lidé to těžce nesou asi nejvíce u našich reprezentačních sportovních dresů, kde velký státní znak chybí.

LN Nevím, zda ho znáte, ale ukáži vám logo Úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, které využívá podivně stylizovaného lva. Co na něj říkáte?

No tak to je karikatura malého státního znaku. Ještě bych pochopil, kdyby nebyl lev ve štítu a řekl bych si, že je to dětská představa českého lva. Asi to má být typ nějakého kolku pro ražbu, který má jeden milimetr a proto je tak schematický, ale poznat a vnímat to takto přeci nelze, zvláště pokud takový motiv prezentujete ve větším formátu a ve formě štítu. Nějaký grafik měl zřejmě pocit, že za sto tisíc objevil Ameriku, ale ve skutečnosti stvořil jen parodii. Přitom stačí přeci používat jasný státní znak a vedle toho klidně motiv třeba puncu, jako logotyp, ale v na první pohled zřejmé grafické stylizaci daného předmětu. Někdy mám, pocit, že už snad ani nejsme Česká republika, ale stát log…

PhDr. Zdeněk Kubík (42)

Vystudoval historii, archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

V minulosti pracoval jako kodikolog brněnské Moravské zemské knihovny, později na brněnském biskupství i jako archivář Moravského zemského archivu.

V současnosti spolupracuje s brněnskou firmou Alerion jako heraldik a vexilolog, navrhuje obecní a osobní znaky, vlajky a prapory.

Během dvaceti let své práce nashromáždil stovky návrhů.

Článek vyšel v deníku Lidové noviny 29. ledna 2020

Velká Morava vydala další poklady

Při záchranném výzkumu ve Starém Městě v lokalitě Na Valách v místě stavby Cyrilometodějského centra objevili archeologové hroby z období Velké Moravy.

Nález hrobů byl nečekaný, neboť v těchto místech už byl proveden plošný výzkum před sedmdesáti lety v letech 1949 a 1950. Hroby se nacházely v místě rozhraní dou výzkumných sezón, navíc hrobové výplně byly shodné s okolní zeminou, možná proto unikly nalazení již v polovině 20. století.

V průběhu záchranného výzkumu se archeologům z Moravského zemského muzea podařilo odkrýt a prozkoumat sedm více čí méně zachovalých hrobů z 9. století. V nich se nacházely převážně kosterní pozůstatky dětí a mladších jedinců ženského pohlaví. To souvisí i s předměty, kterými byly kostry obloženy. Šlo především o stříbrné, často pozlacené hrozníčkové a bubínkové náušnice ze skupiny honosných šperků veligradského typu, zdobené metodou granulace a filigránu. Pohřbená dívka, v jeímž hrobu bylo nalezeno devět těchto náušnic, náležela do rodiny významného velkomoravského velmože. Celkový počet náušnic čítal 23 kusů. Spolu s dalšími předměty, jako gombíky, prstenem a nožem počet artefaktů činil téměř 30 kusů.

Hroby se srovnatelným vybavením byly prozkoumány naposledy před 60 lety. Z toho důvodu lze tedy považovat nálezy z počátku roku 2020 za unikátní.

Záchranný archeologický výzkum vedli pracovníci Centra slovanské archeologie a Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea za pomoci archeologů ze Slováckého muzea.

Archeoskanzen v Modré zdobí další palisáda a strážní věž

Na jaře 2020 v archeoskanzenu v Modré budovala obec Modrá svépomocí další úsek palisádového opevnění s hradbami, na které v místě vjezdní brány navazuje strážní věž. Ta poskytuje atraktivní výhled na areál skanzenu i okolí.

Obec při stavbě spolupracovala s uherskohradišťským pracovištěm Moravského zemského muzea v Brně. Předlohou stavby je opevnění Veligradu z 9. století, jehož originál tzv. rybárenského úseku stával v dnešní uherskohradišťské čtvrti Rybárny. Toto důmyslné opevnění s kamennou plentou je nejmohutnějším opevněním, jaké dosud bylo na velkomoravských lokalitách objeveno.

Bohatou historii vinařství na Moravě dokládá i zázemí pro vinici starých odrůd vín, která se historicky pěstovala na Velké Moravě. Jsou to odrůdy tramín bílý, muškát žlutý nebo chrupka bílá.

Poklad nevídané hodnoty na jihovýchodní Moravě

Jedna květnová vycházka roku 2020 do přírody v Hostýnských vrších byla korunována nálezem 74 zlatých mincí v rozpadlé hliněné nádobě těsně pod povrchm. Tento překvapivý nález ukrytý stovky let v hlubokých lesích pochází z 30. let 17. století. Depot 74 mincí byl nálezcem předán do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Profesionální archeologové ze zlínského muzea společně s nálezcem i svými kolegy z Ústavu archeologické památkové péče v Brně a Muzea Komenského v Přerově provedli na místě nálezu průzkum, který měl ověřit nálezové okolnosti, zdokumentovat nálezovou situaci a případně dohledat další mince. A to se skutečně podařilo. Při dohledání prostoru profesionálními archeology byly na svahu pod místem uložení depotu mincí nalezeny další tři zlaté mince. To však nebyl jediný úspěch toho dne. Amatérský spolupracovník zlínského muzea Tomáš Melich měl neuvěřitelné štěstí. Při prohladání blízkého okolí nálezu totiž objevil ve vzdálenosti 12 metrů od prvního depotu další depot mincí, opět z období třicetileté války a opět téměř pod povrchem terénu. Tento druhý poklad, který vážil téměř 1 kg, obsahoval 49 stříbrných a zlatých mincí, uložených v nevelké keramické nádobce. Ve druhém depotu převažovaly velké stříbrné mince. Druhý depot obsahoval 37 stříbrných a 12 zlatých mincí. Archeoložka Muzea jihovýchodní Moravy PhDr. Jana Langová, RNDr. sdělila, že mezi stříbrnými ražbami převažují tolary různých habsburských panovníků, např. Ferdinanda II., Rudolfa II., Filipa III. Španělského, ale také tolary saského kurfiřta Johanna Georga I. či tolar salzburského arcibiskupa. Drobnější stříbrné mince patřily většinou k ražbám polského krále Zikmunda III. Vasy. Soubor doplňuje 12 zlatých dukátů císaře Matyáše nebo Ferdinanda II. Štýrského, čtyři ze zlatých mincí jsou osmanské, podobně jako při prvním nálezu. Všechny mince pocházejí z různé doby a z různých částí Evropy, některé mají na sobě i arabské nápisy. Nejmladší mince zobrazuje Ferdinanda II. Štýrského z rodu Habsburků. Přesné časové rozmezí ražby mincí spadá do období mezi lety 1526 až 1636. Nálezce čeká desetiprocentní odměna, která zatím není vyčíslena, ale určitě bude čítat stovky tisíc korun.

Brána do Římské říše

Ve čtvrtek 18. června 2020 bylo za účasti předsedkyně Akademie věd ČR profesorky Evy Zažímalové a starostky obce Pasohlávky Martiny Dominové slavnostně představeno Návštěvnické centrum Mušov – Brána do Římské říše. Stálá expozice přibližuje působení římských legií na jižní Moravě na počátku našeho letopočtu a představuje interaktivní a živou formou dějiny archeologického výzkumu v lokalitě, samotné nálezy i význam Hradiska u Mušova. Stavba centra začala v květnu 2019 a sídlí přímo v prostředí archeologického naleziště. „Informace budou prezentovány živou formou též pomocí speciální filmové smyčky o životě římských legií, k dispozici jsou i dotykové plochy. Formu prezentace je možné přizpůsobit i dětem z prvního a druhého stupně základní školy.

Název expozice Brána do Římské říše odkazuje na dlouholeté archeologické výzkumy v okolí Pasohlávek a zejména nález pozůstatků římských vojenských budov v Hradisku u Mušova. Hradisko je nejautentičtějším římským nalezištěm na našem území. Archeologické centrum přibližuje pobyt římských legií na území jižní Moravy. Hradisko u Pasohlávek bylo za vlády císaře Marka Aurelia nejsevernější výspou římského impéria ve střední Evropě. A přestože tu desátá legie působila jen pár let, vybudovala pevnost, jaká na území Moravy neměla obdoby. V zimě tu žilo na dvacet tisíc vojáků, v létě, při vojenských taženích, až sto tisíc. Pro vojsko byl tábor zásobovací centrálou, nacházely se zde lázně, nemocnice i řemeslné dílny.

Archeologové v Uherském Hradišti narazili na bohaté naleziště z dob třicetileté války

V lednu 2021 při záchranném průzkumu východně od ulice Hradební zkoumali archeologové podloží dva a půl metru pod současným terénem a objevili pozůstatky života v Uherském Hradišti z období od třicetileté války až po 19. století.

V těch místech vedl vodní příkop z ramen řeky Moravy, která obtáčela celý Ostrov svatého Jiří, na kterém bylo královské město vystavěno. Výzkum doložil zasypané koryto, které kdysi fungovalo jako vodní příkop a dále desítky objektů, které ve své době plnily různé funkce, jako např. jámy na hašení vápna, zděné konstrukce z cihel a kamene nebo čistě kamenné.

Archeologové objevili doklady klasické materiální kultury novověkého období z 16. - 18. století v podobě tisíce artefaktů keramiky, zlomků cihel, kachlí, strusek, skleněných střepů, kovových artefaktů, stříbrných mincí, přezek, náprsteníčků, kostěných artefaktů včetně dokladů jejich výroby. Z polotovarů kostí se vybrušovaly knoflíky. Byly nalezeny i liturgické předměty, jako perleťový kříž s vyrytou postavou Krista a poškozená soška svatého Jana Nepomuckého.

Na místě budoucí dálnice archeologové objevili unikátní pohřebiště

Unikátní pohřebiště z pozdního neolitu staré přes 6000 let, keltské sídliště z období laténské kultury nebo výrobní areál z velkomoravského období objevil pět měsíců trvající archeologický průzkum před výstavbou dálnice D 55 mezi Starým Městem a Babicemi. Celá řada nálezů svědčí o kontinuitě osídlení střední Pomoraví. Pohřebiště z období neolitu je moravským unikátem, neboť dosud byly objevovány většinou pouze jednotlivé žárové hroby této kultury. Zde jich bylo hned dvacet na jednom místě. Byly objeveny rovněž žárové hroby z mladší doby bronzové staré přes 3000 let. Rozsáhlé keltské sídliště pochází z laténského období přibližně z počátku 2. století př. n. l. Z velkomoravského období archeologové odkryli poměrně dobře zachovalý výrobní areál související se zpracováním obilí.

(červen 2021)

Starou radnici s šikmou věží v Uherském Hradišti čeká rekonstrukce

Památka ze 14. století, dnes z větší části nefunkční, projde proměnou. Historicky cenná stará radnice s šikmou věží vychýlenou o více než 70 centimetrů se má stát reprezentativním sídlem expozic dějin královského města, rukodělné výroby na Slovácku a městského informačního centra. Místo se najde i pro konferenční sál, který zatím městu chybí.

(červen 2021)

Hrad Lukov vydal další poklad

Vypadá to, že hrad Lukov v Hostýnských vrších je opravdu pohádkový. V květnu 2020 byl amatérským spolupracovníkem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně předán tomuto muzeu vzácný nález 74 historických zlatých mincí. Při následném ohedání místa nálezu nalezli odborníci z muzea ještě další tři zlaté mince. V tu dobu objevil stejný nálezce s dalšími pracovníky muzea téměř na stejném místě další soubor 37 stříbrných a 12 zlatých mincí ze 16. a 17. století.

Podobná náhoda se odhrála v posledních srpnových dnech roku 2021, když dva členové Spolku přátel hradu Lukova si při houbaření všimli v divočáky notně rozrytém terénu v dubovém porostu záblesku několika lesklých předmětů v jedné z jam. Onen lesk pocházel od depotu mincí. Nejednalo se o několik kusů, ale o opravdový poklad 392 pražských grošů a 27 haléřů markraběte Jošta, které byly uložené v malém džbánku. Poté, co se od dvojice členů Spolku přátel hradu Lukova o pokladu dozvěděl předseda spolku Ing. Jiří Holík, nález neprodleně ohlásil archeologům z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kteří si mince převzali k odbornému ošetření a dalšímu zkoumání.

Nálezy na Hostýně

Archeologové z Ústavu archeologické památkové péče Brno pod vedením Mgr. Miroslava Popelky prováděli výzkum na hostýnské louce při opravě vodovodní přípojky. Práce probíhaly od 7. 4. 2020 do 28. 6. 2021. Při výkopech našli řadu artefaktů. Většinou se jednalo o úlomky keramiky z doby bronzové. K nálezům patří přeslen ze starší doby železné, grafitová keramika z mladší doby železné a novověká keramika v podobě ulomené nožky z přenosné pánve. Za použití detektorů kovů byla získána poměrně početná kolekce mincí a drobných předmětů většinou novověkého stáří od roku 1800 až současnost, které dokládají čilou poutnickou aktivitu v tomto prostoru. Podle archeologa Miroslava Popelky mimořádný objev představuje teprve třetí doložená keltská mince z prostoru hradiště – stříbrný obol typu Staré Hradisko, který se vyskytuje v oppidálním období pozdní doby laténské. Mezi nálezy byl i barokní křížek, mince z časů císaře Františka I. z roku 1800 a půlkrejcar z roku 1882 z doby panování císaře Františka Josefa I. Všechny nálezy jsou uloženy v Muzeu Kroměřížska.

V Modré vzniká Klenotnice Velké Moravy

Klenotnice Velké Moravy v podobě kruhového panteonu o průměru 20 metrů vzniká v Archeoschanzenu Modrá. Bude zaměřena na prezentaci vědeckých kopií šperků a vzácných nálezů z 9. století z období Velké Moravy nejen u nás, ale i na Slovensku, ale také z území Polska, Maďarska a Rakouska, tedy z oblastí, kam zasahovala Velká Morava v době největšího rozkvětu.

Klenotnice Velké Moravy

Klenotnice Velké Moravy se otvírá veřejnosti

Jedinečné originály velkomoravských šperků je možné si prohlédnout v Klenotnici Velké Moravy v Archeoskanzenu Modrá. V nedobytném, do 9 metrů pod zem zapuštěném pantheonu je k vidění dočasná výstava Elity Velké Moravy. Na vytvoření Klenotnice i pilotní prestižní výstavy se významnou měrou podílelo Moravské zemské muzeum. Autorem námětu, libreta i scénáře je archeolog Luděk Galuška, vedoucí Centra slovanské archeologie Moravského zemského muzea. Na výstavě je možné pokochat se výbavou příslušníků elit, se kterými se měli možnost soluňští bratři na Velké Moravě setkat.

Jsou zde prezentovány archeologické nálezy z pohřebišť centrálních velkomoravských hradišť, které bývají spojovány s představiteli nejvyšších společenských vrstev raně středověké Moravy – knížaty, velmoži a členy jejich rodin. Hyperrealistické antropologické rekonstrukce naznačují možnou podobu členů vládnoucí rodiny Mojmírovců a jsou zasazeny do panoramatických scén zachycujících důležité momenty vzniku a existence moravského státu.

Po ukončení dočasné výstavy originálů se zde návštěvníkům postupně představí soubor věrných, ve zlatě a stříbře vyhotovených kopií a replik nejvýznamnějších skvostů raně středověkého uměleckého řemesla objevených ve Starém Městě, Uherském Hradišti-Sadech, samotné Modré, ale i v Mikulčicích, na Pohansku u Břeclavi a v dalších lokalitách. Tvůrci těchto replik a kopií patří k mistrům svého oboru nejen u nás, ale i v zahraničí. Nedílnou součástí modranské klenotnice je rovněž hyperrealistická antropologická rekonstrukce velkomoravského velmože zhotovená na bázi lebky nalezené v Uherském Hradišti-Sadech, vytvořená v Laboratoři antropologické rekonstrukce Moravského zemského muzea.

Odkazy na zprávy z tisku

Zlínsko: Unikátní nález meče starého 3000 let

Archeolog ze Zlína zrekonstruoval podobu jediné neolitické Venuše na východní Moravě

Největší nález keramiky z doby bronzové na Moravě

V Holešově objevili vzácný barokní meč moravského hejtmana ze 17. století

Návrat praturů na Moravu. Unikátní zvířata se vyskytují u Uherského Hradiště

Muž ze Zlínska objevil na procházce zlatý poklad! Těší se na obří odměnu

Česká televize hodlá zrušit oblíbený pořad. Diváci se bouří a podepisují petici.

U Lukova se našel poklad

Poklad ze 14. století ukrývaly lukovské lesy

Členové Spolku přátel hradu Lukova našli v lesích poklad ze 14. století

Moravská vlajka má "pražské" barvy. Je souborem všech historických omylů, vysvětluje expert.

Vědci zmapovali hranici Čech a Moravy, stovky hraničních kamenů chtějí zapsat mezi památky