ZA MORAVU

Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice (Vincenc Brandl, moravský historik, politik a zemský archivář, 19. stol.)

Stanovisko k neplatnému středověkému privilegiu

Privilegium je dobrodiní, tedy žádný příkaz, záleží tedy na tom, jak s ním naloží ten, komu bylo toto privilegium uděleno. S tím privilegiem Fridricha III. Habsburského z roku 1462, kdovíproč propagovaným Moravskou národní obcí, Moravané nějakým způsobem naložili již v onom 15. století. Protože se v tu dobu vůbec neuplatnilo a nepoužívalo, tak neexistuje jiné vysvětlení, než že je Moravští stavové odmítli již v prvopočátku.

Všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo tištěné zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628, kde jsou zachycena vyobrazení erbu, dokazují, že privilegium nemělo na moravský znak žádný účinek. Skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu byla po celou dobu znakem Moravského markrabství, formálně potvrzují císařské dekrety, např. z roku 1741. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, další dekret je z roku 1790, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, další dekret je z roku 1815, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství. I v případě, že by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. měla být hypoteticky od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny.

Privilegium se nikdy v minulosti trvale neujalo. Nebylo také proč. Moravané nemají důvod připomínat si znehodnocení znaku změnou tinktury, která porušila tradiční symboliku, porušila heraldické pravidlo o zvýraznění zbroje a porušila barevnou vyváženost znaku. Nemají rovněž důvod uplatňováním privilegia připomínat si pomoc Habsburkovi, který porážkou povstání domácích stavů pouze upevnil své centralistické pozice, což se později vymstilo i stavům českým a moravským, kteří vinou Habsburků přišli o rozhodující část stavovského vlivu. Jen hlupák může oslavovat svou porážku. Ostatně Fridrich III. se králi Jiřímu za několikerou pomoc, neboť ta z roku 1462 nebyla jediná, "odvděčil" mnohem dříve. Již za pět a půl roku se v roce 1468 postavil na stranu Jiříkových nepřátel - katolické ligy a Matyáše Korvína. Není tedy sebemenší důvod si tímto vnějším cizorodým pokusem o zásah do znaku našich prapředků prznit toto cenné dědictví. Kromě toho privilegium nevešlo v platnost, neboť panovníkem a suverénem nebyl rakouský císař, ale český král, u kterého si Moravané privilegium potvrdit nenechali. Kdyby o ně měli zájem, určitě by to udělali. Celé privilegium si tedy můžeme pouze připomenout jako zajímavost. Jestli má ono představitelem habsburského rodu udělené privilegium něco symbolizovat, tak nikoliv hrdinství v boji, jak z neznalosti argumentuje spolek Moravská národní obec, neboť k žádnému boji nedošlo, povstalci před silným vojskem na pokračování povstání rezignovali, ale může symbolizovat pouze závazky a povinnost vůči českému králi postavit v případě potřeby vojenský kontingent. Privilegium tedy představuje pouze možnost, nikoliv nutnost změnit tradiční tinktury znaku. A už vůbec není možné nadřazovat středověké privilegium legislativě suverénního státu.

Znak je znamení, které má být dobře viditelné a podle heraldiky "má lahodit oku".

Aby znak splňoval pravidlo o zvýraznění zbroje, která se kreslí odlišnou tinkturou, než figura, měla by být zbroj u zlato-červeně šachované orlice odlišná od zlaté.

Milan Buben: Heraldika, str. 52:

Všechna zvířata se kreslí podle povahy a přirozenosti se zdůrazněním síly, odvahy, bojovnosti a mužnosti. To proto, že původně měla tato znamení sloužit svým zjevem k zastrašení nepřítele, později k demonstraci síly a moci. Proto je také při jejich kresbě kladen důraz na zbroj, což jsou ty části zvířecích těl, kterých mohly použít jako zbraně v boji: kopyta, rohy, parohy, kly, zuby, tesáky, zobák, spáry, drápy, ale také jazyk, ploutve, hříva. Tato zbroj se kreslí odlišnou tinkturou, a to tak, že je-li figura zlatá, má zbroj stříbrnou, je-li stříbrná, pak zbroj je zlatá, ve zlatém poli a stříbrném poli je zbroj červená.

Karel Schwarzenberg: Heraldika, str. 66 – 67:

Ačkoliv pak mohu, když se mi chce a drobná kresba nebo moje pohodlí to žádá, pomalovat celé zvíře tou barvou, jak je blasonováno, přeci při pečlivější a ozdobnější kresbě musím odlišit jeho zbroj. Zbrojí rozumějí se: u ssavců jazyk, drápy, kopyta, rohy a parohy, u ptáků pysk či nos a pazoury či stojáky, u delfínů ploutve, u potvor obdobně, a u všech případně koruna. Pro zbarvení zbroje jsou pravidla, prozrazující vkus starých heroltů a ovšem jejich péči o zřetelnost. Zvíře zlaté má zbroj stříbrnou, nebo v červeném poli modrou a jindy červenou, zvíře stříbrné má zbroj zlatou, v modrém a černém poli někdy červenou. V poli zlatém mají zvířata zbroj červenou, jen červená modrou, v poli stříbrném mají podobně červenou, jen červená modrou, ač se vídá i zlatá zbroj – a staří si vůbec dovolovali odchylky. Je-li zvíře různobarevné, jako moravská orlice, určí se podle pravidel hlavní zbarvení.