Předseda politické strany Moravané MUDr. Ctirad Musil byl požádán, aby řekl něco o symbolech. Žádosti vyhověl v prostředí celé škály praporů a tomu odpovídala i jeho řeč. Jestli lze s něčím souhlasit, tak pouze s konstatováním, že existují různí příznivci různých variant, kteří uznávají každý něco jiného, a že často kolem toho bývají konflikty. Také jak jinak, když každý uznává něco jiného a nerespektuje fakta. Jestli někdo neuznává odvěkou a tradiční moravskou bezchybnou symboliku a uznává nesmysl, kde je špatně snad úplně všechno, je to jeho věc. Ale prohlašovat za moravské symboly něco, co jimi není, je odsouzeníhodné. Proč také někteří jedinci mají potřebu vymýšlet novoty nebo různé inovace, které nejsou potřeba, to je rovněž nepochopitelné. A jak to dopadá, když o moravských symbolech hovoří někdo, kdo nezná jejich historii? Co řečický úsek, to chyba. Např. to, co vlálo kolem, nebyly vlajky, ale prapory. Dále nebylo pravdou, že moravská orlice byla povýšena na žlutočervenou a to ani v jednom ze dvou uvedených případů let 1462 a 1848. Jak je možné, že někdo, kdo má mluvit o moravských symbolech, neví, že to takzvané povýšení, ve skutečnosti ponížení, nevešlo v platnost? Jak to, že neví, že i samotná listina vznikla na základě tendenční iniciativy několika jednotlivců bez souhlasu moravských stavů a bez schválení zemským sněmem? O potvrzení panovníkem ani nemluvě. Škoda také, že řečník pominul data, kdy a jak vznikly pruhy žlutý a červený. Evidentně také nezná rozdíl mezi zemskými barvami a vlajkou.
Říci, že činnost Moravské národní obce je dobrý a správný počin, to už je projev neschopnosti logicky uvažovat nebo zásadní neznalosti. Podvod tohoto obskurního spolku, který podstrkuje radnicím nikdy nepoužívaný soukromý výtvor, kdy byl svévolně upraven výsledek cizorodého zásahu do moravské symboliky a je lživě nazývaný moravskou vlajkou, nelze rozhodně považovat za dobrý a správný počin. Zneužití symbolů poddanství a podřízenosti k oslavě státního svátku republiky ztělesňujícího boj za národní svébytnost, nezávislost a státní suverenitu je skandální. Jde o stav pokleslosti historického povědomí a politické kultury, která snad nemá v ostatním světě obdoby. Ale ve státě, kde se někteří poslanci vládnoucí koalice bratříčkují se sudetoněmeckými revanšisty, to asi není až zas tak nemožné. Na svátek slovanských věrozvěstů propagovat protislovanský symbol, to mohou vymyslet opravdu jen pseudomoravské síly, které se zpronevěřily všemu, co nám učení Řekové přinesli. Namísto tradičního symbolu moravské státnosti z doby vzestupu soustátí zemí Koruny české upřednostňování jakési pochybné iluzorní „povýšeniny“ ve skutečnosti heraldicky znehodnocující znak Moravy ze strany monarchie, která se snažila všemi možnými prostředky českou a moravskou státnost potlačit, neguje všechny hodnoty, na nichž Velká Morava povstala.
Nejde o to, co kdo má raději, ale o to, že někdo prostě nerespektuje fakta, nerespektuje tradici Moravy, nerespektuje zákony, nerespektuje nic. Další omyl je, že se bývalá československá vlajka nesmí používat. Je to vlajka České republiky podle zákona a pro legislativu ČR jsou návrhy bývalého již neexistujícího státu relevantní asi tak, jako pro 1. republiku císařské reskripty zaniklé monarchie.
Slovenská strana, která měla zájem vystoupit z federace, odmítla symboly společného státu a neměla právo určovat symboly budoucího jiného státu nebo zasahovat do jeho legislativy. Návrh slovenského dr. Jozefa Prokeše byl tedy naprosto neakceptovatelný. Veřejnost také byla proti jakékoliv změně vlajky. Proto heraldická komise České národní rady oznámila přes ČTK 11. listopadu 1992, že končí její práce na textu zákona o státních symbolech ČR, neboť si nepřipouštěla, že by parlament neschválil československou vlajku za vlajku ČR. Dne 17. prosince 1992 byl v ČNR schválen návrh zákona o státních symbolech ČR jednomyslně v poměru 151:0. Před hlasováním předsedkyně heraldické komise prohlásila, že rozhodnutí českého sněmu je jeho výsadním právem. ČR tak uplatnila právo převzít zaniklou československou vlajku uprázdněnou zánikem ČSFR, kdy by si jinak tento symbol především českého a moravského boje proti nacismu za 2. světové války mohl zabrat kdokoliv. Modrá barva klínu tedy nyní představuje hlavní barvu Moravy, přesně tu, kterou záměrně vynechávají propagátoři proněmecké zažlucené symboliky.
Stejně jako většina moravských aktivistů ani řečník nepochopil smysl symbolů. Symboly mají funkci poznávací, identifikační, pod nimi se sjednocovaly národy, obce, spolky atd. Jak se chtějí sjednotit, když každý prosazuje jiné, než existující symboly, když každý by chtěl mít symbol nejlépe svůj vlastní? Každý symbol by měl být jedinečný, nezaměnitelný, rozpoznatelný, nezpochybnitelný. Takový existuje. Žádný jiný není potřeba vymýšlet. Někdo má však potřebu prosadit takový, který nikdo nepozná. To je ostatně záměr. Tradiční po našich moravských předcích zděděný symbol překopat k nepoznání, aby na něm nezůstal na kameni kámen.
Symbol má být jeden. To samozřejmě platí i o hymně. Mohou existovat samozřejmě i jiné písně o Moravě, i oslavné, je možné si je zpívat, ale cokoliv jiného než moravská hymna nemůže být moravskou hymnou. Obzvláště ta, kterou vymysleli Češi, aby něco vyčítali Moravě.
Žlutočervení popletové obvykle argumentují, že žlutou a červenou coby zemské barvy odhlasoval „svobodný“ zemský sněm. Co na tom, že usnesení nevešlo v platnost a zůstalo pouze v podobě nepřijatého legislativního návrhu? Co na tom, že zemský sněm v roce 1848 byl nezkušený a většinově německý? Zemské sněmy z let dřívějších snad nebyly svobodné? V době, kdy ještě moravští stavové vládli spolu se panovníkem, a tištěné zemské řády z let 1545, 1562, 1604, kde jsou zachycena vyobrazení erbu, dokládají tradiční šachování, byly dokonce daleko svobodnější. Po porážce stavovského povstání se Markrabství moravské stalo dědičným v rodě habsburském a došlo k poklesu významu zemského sněmu, který přestal být odrazem stavovského sebevědomí a byl podřízen panovníkovi, o němž již zemské sněmy nerozhodovaly. Trůn se stal dědičným. Zemský sněm už nerozhodoval o doplňování šlechtických stavů, inkolát uděloval nově panovník. Sněmu byla odebrána zákonodárná iniciativa. Právo svolávat zemské sněmy si vyhradil panovník a veškeré návrhy musely přejít přes Vídeň. Místo dosavadního protoparlamentarismu a stavovství byl uzákoněn absolutismus. Přesto i zemský řád z roku 1628 dokládá tradiční šachování. A jak je to s tím selským zemským sněmem roku 1848, který nastoupil po sněmu stavovském? Bylo v něm 58 virilistů, tedy osob nevolených, zastávajících funkci automaticky z titulu jiné funkce, 18 poslanců korporací a měst v držení velkostatků, 5 poslanců za olomoucké vysoké školy, 77 poslanců za moravská města (většinou samozřejmě německá) a konečně 103 poslanci za venkovské obce. Debaty o zemských barvách byly ovlivněny již od počátku roku 1848 probíhajícími přípravami voleb do Frankfurtského sněmu, jehož úkolem bylo vypracovat tzv. celoněmeckou ústavu. Je tedy zřejmé, že byl velký tlak, aby se takové volby uskutečnily i v jiných německy mluvících zemích, především v Rakousku. Úředníci převážně pouze německy mluvící a český jazyk neznající v této souvislosti přesvědčovali obyvatele Moravy, že jediné správné moravské barvy jsou černá, červená a zlatá. Parlament ve Frankfurtu dokonce odhlasoval, že Čechy a Morava jsou součástí Německé říše. Potom už je jasné, proč úředníci nabádali Moravany k užívání německých barev.
Doporučuji, aby o tématech mluvili ti, kteří o problematice něco vědí, ale to se zřejmě u moravských aktivistů nenosí.