Články v Deníku Právo

Červenomodrobílá Morava cyrilometodějská

Blíží se dva státní svátky – výročí slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a kazatele z Betlémské kaple, mistra Jana z Husi.

První na Moravě, druhé v Čechách. V souvislosti s oslavami na Velehradě je třeba podotknout, že na rozdíl od Husova upálení není 5. červenec autentickým datem, které by se vázalo na konkrétní historickou událost spojenou se soluňskými bratry.

V roce 1863 ustavil tento svátek ve své olomoucké diecézi arcibiskup Bedřich Fürstenberg, odpůrce českého národního hnutí, a to jako protiváhu k oslavám pražského reformátora. Šlo tedy v jeho pojetí o jakéhosi anti-Husa. Záměr byl zjevně konfrontační: pomocí náboženství rozdělit slovanské obyvatele českých zemí a oslabit jejich emancipační úsilí.

Nyní, 150 let poté a 95 let po založení Československé republiky jako by Fürstenbergův duch doznal svého druhu vzkříšení v podobě pseudonárodních aktivit Moravské národní obce a strany Moravanů, jež si nárokují exkluzivní zastoupení Moravy jako takové.

Přitom už jen způsob agitace a samolibý, agresívní tón jejich politické „mise“ je v přímém protikladu s duchem cyrilometodějského odkazu. Skandální pak je ale fakt, že si k propagaci separace vybrali svátek, který má zemi spojovat.

Žlutočervené vlajky svým původem nesymbolizují Moravu a již vůbec ne její politickou emancipaci, ale přímou podřízenost Moravské země císařské koruně Habsburků. Císař Fridrich III. neměl k tzv. povýšení v roce 1462 právně-politické kompetence, a odvolávat se na jednání zemského sněmu v roce 1848, jehož národnostní, politické a sociální složení nereprezentovalo moravský lid, ale privilegované vrstvy zájmově prorostlé s rakouským mocnářstvím (slovanské obyvatelstvo vyjadřovalo svoji identitu buď bíločervenou vlajkou, anebo červenomodrobílou trikolórou), je z hlediska republikánské státní formy a preambule Ústavy ČR evropský unikát.

V politicky vyzrálé zemi by to znamenalo sebevražednou diskvalifikaci. Přičemž ochota četných radních vyvěšovat o státním svátku věrozvěstů protiemancipační symboly hnutí, které se vydává za reprezentanty Moravy, mi připadne takříkajíc na hlavu. Možná ale ani netuší, že žlutočervená vlajka znamená fakticky zpochybnění státoprávní jednoty českých zemí, navíc symbolizuje abdikaci na slovanský kulturněhistorický kontext, který je úhelným kamenem cyrilometodějské i staromoravské tradice.

Nejde přitom vůbec jen o heraldiku, jde o samu podstatu naší politické kultury, občanského povědomí a národního charakteru. Otázka nestojí „Morava ano, či ne“, ale s jakým cílem a v jaké tradici. Politické probuzení Moravy může totiž znamenat buď povznesení naší celkové státoprávní kultury prostřednictvím duchovních impulsů, čerpajících právě z velkomoravského odkazu Rastislava, Cyrila a Metoda, anebo její konečný pohřeb – to pokud by se prosadila ona žlutočervená ideologie.

Svoji politickou identitu totiž neodvozuje od národně-emancipačního úsilí předků, ale od „panských privilegií“ těch, před nimiž jsme před tím padli na kolena. Na konci tohoto řetězce souvislostí stojí budoucnost české republiky a její politické identity. Historik Jan Tesař navrhoval již před listopadem 1989 ve svém exilovém časopisu Dialogy obrátit konfrontaci v kontinuitu a oba svátky – Cyrila s Metodějem a Jana Husa – vnímat jako příležitost nás všech (citát:) „společně uctít snahu našich předků po zlepšení světa i po vyšších obzorech duchovních, tak jak ji shodně shledáváme jak v díle soluňských bratří, tak v životě mistra Jana“.

Tedy z kvazinábožensko-konfesijní „antiteze“ vytvořit syntézu civilizačního usilování národa – tehdy ovšem ve smyslu československé vzájemnosti.

Cyrilometodějská tradice spolu se vzpomínkou na Velkou Moravu je svátek zápasu o kulturní svébytnost, o státně-politickou suverenitu a o civilizační pokrok. O tyto ideály se opírala česká a slovenská národní emancipace 19. století, která vyústila v založení Československé republiky.

Přátelé žlutočervené Moravy vycházejí z jiných tradic, v přímém rozporu jak s moderním republikánským, tak i historickým odkazem. Rastislavova politika spolu s působením obou věrozvěstů se rozvíjela v zápase s bavorskopasovskou misí. Ta byla – jak příznačné pro kauzu žlutočerveného symbolu – přímou agendou francké říše.

Ve středověku se velkomoravská tradice stala součástí politické ideologie českého státu, a sice vždy v souvislosti se snahami o rozšíření jeho suverenity. Její význam pochopil latinsky píšící „Kristián“, koncepční vrchol tohoto úsilí najdeme v Kronice Dalimilově, státoprávní aplikaci u Karla IV.

Zneužití velehradských oslav k jakémukoliv druhu separace, ať již politické, konfesně-náboženské, nebo dokonce národnostní, jejich vyčlenění z kontextu geneze českého státu by zároveň znamenalo abdikaci na jeho kulturněcivilizační, a tedy evropský rozměr. Morava tím rozhodně nezíská, ale naopak jen ztratí.

Petr Schnur, Hannover (Autor je publicista, žije v Německu)

Článek vyšel v deníku Právo 3. července 2013

Na Velehrad, paní Müllerová, na Velehrad! Anebo na Prahu?

Petr Schnur, Hannover (Autor je publicista, žije v Německu)

Úvodem dvě poznámky. Za prvé: Česká republika má jedinečné státní svátky se symbolickou hloubkou, na niž může být právem hrdá. Za druhé: jejich oslava dostává stále absurdnější podobu. Jak jdou tyto dvě věty dohromady?

5. července mi zavolal přítel-historik a vzrušeným hlasem mi sdělil, že se na velehradských oslavách objevily žlutočervené prapory s orlicí ve stejných barvách. Je všeobecně známo, že tento symbol používají tzv. moravistická hnutí, která se jej snaží dostat do obecného povědomí jako „moravskou vlajku“.

Zřejmě se jim to daří, neboť se prý tyto prapory objevují i na radnicích moravských měst. Politickou reprezentaci to očividně nevzrušuje, a tak by bylo dobré zamyslet se, co tyto barvy vlastně symbolizují. Začněme mentálním stavem těch, kdo je používají. Budiž zdůrazněno, že v této úvaze nejde o moravskou otázku jako takovou, ale o způsob jejího akcentování.

Odvolávat se při vlastních emancipačních snahách vůči Praze na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, jež jejich část „odstoupilo“ Prusku a politicky diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo, a zvolit přitom symboliku, která se z pochopitelných důvodů s výjimkou moravských Němců nikdy neujala, je projev plebejské mentality.

Žlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni – tedy Moravu jako jednu z rakouských zemí. Což evidentně dokazuje, že to nebylo a není poddanství jako takové, které vadilo a vadí: raději poslušnost císaři pánu, než partnerský konflikt s Prahou o podobu budoucího českého státu.

Zneužít k propagaci symbolů poddanství oslavy státního (!) svátku republiky (!), který vedle 28. října jako málokterý jiný ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je podle mne skandální. Jde o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepředstavitelné narazit ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích, které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, na něco srovnatelného.

Zastánci žlutočervených moravských „svobod“ se „emancipují“ vůči Čechám těmi nejhoršími obecně českými vlastnostmi: legitimizují vlastní úsilí blahovolným souhlasem nejvyšší světské moci. Přitom právě tyto dva svátky, Cyrila a Metoděje a Jana Husa, nás všechny vyzývají k průlomu z prokletí mentálního ghetta, nad nímž si zoufal již T. G. Masaryk.

5. a 6. červenec odkazují na nejautentičtější momenty naší historie, kdy naši předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od pozemských autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot. Má-li preambule Ústavy ČR nějaký hlubší smysl (a preambule ho mít musí), potom je to tento.

Historicky znamenalo tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat. V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém – zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest na podporu státoprávní jednoty českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly, „poníženým přednesením“ na adresu „c. k. Milosti“ proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za „provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska“.

Budiž podtrženo: šlo o rozhodnutí kvazifeudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce. Pro něj neznamenal státotvorný akt stavů Koruny české v roce 1619 nic víc než letmou poznámku na konci jedné kapitoly habsburské historie, o níž se raději pomlčí.

O co tedy jde? Státní svátek republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro moravisty odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala všechny ty hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava. Namísto bíločervené orlice „otce vlasti“ Karla IV. a modrých praporů symbolizujících politický a kulturní vzestup českého státu nastupuje červenožlutá povýšenina císaře pána, který naopak českou státnost všemi prostředky potlačoval.

(článek vyšel v Deníku Právo v červenci 2013)

Cyrilometodějské centrum ve Starém Městě

V pátek 6. prosince 2019 zahájilo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti symbolickým poklepáním základního stavebního kamene výstavbu nového Cyrilometodějského centra v sousedním Starém Městě, o níž bylo rozhodnuto již v červenci 2019. Tímto projektem směřuje Slovácké muzeum k dosažení ještě větší podpory povědomí o významu cyrilometodějského odkazu a přiblížení směrem k veřejnosti již od 60. let 20. století stojícího Památníku Velké Moravy i dalších velkomoravských archeologických lokalit zařazených na seznam významných Národních kulturních památek.

Třípodlažní budova v blízkosti současného památníku Velké Moravy ve Starém Městě vyroste na místě současného parkoviště památníku a bude na jednom místě a pod jednou střechou koncentrovat veškerou práci archeologů Slováckého muzea zatím rozmístěnou po několika objektech v Uherském Hradišti a poskytne jim moderní zázemí a vybavené prostory pro jejich výzkum. Bude obsahovat Centrum archeologického výzkumu se specializovaným pracovištěm s tématickými depozitáři, knihovnou a badatelským zázemím, prezentační a přednáškové sály i unikátní výstavní, výchovné a vzdělávací prostory věnující se velkomoravskému období.

Celkově vzniknou tři multimediální expozice. První bude takzvaná cyrilometodějská stezka vybavená audiovizuální technikou a sloužící pro vzdělávací potřeby, druhá expozice bude určena nevidomým, kteří v ní zapojí své další smysly včetně chuťových i hmatových. Třetí sál bude mít dokumentační charakter.

Tato výstavba je součástí projektu s názvem Revitalizace národních kulturních památek Velké Moravy. Kromě samotného Cyrilometodějského centra by měly doznat terénních úprav též archeologické lokality v Modré u Velehradu, Špitálky ve Starém Městě u bývalého cukrovaru a na metropolitní výšině sv. Metoděje v uherskohradišťských Sadech tak, aby jejichž podoba více odpovídala výjimečnému významu těchto míst. Měl by tam vzniknout prostor pro odpočinek a zastavení tak, aby byl návštěvník co nejvíce vtažen do období 9. století století.

Staré Město s evropsky výjimečným Cyrilometodějským centrem významně posílí svou pozici na budované Evropské kulturní stezce sv. Cyrila a Metoděje a stane se její výstavní částí.

(prosinec 2019)

Snaha ministerstva průmyslu a obchodu o zavedení nového graficky jednotného loga na úřadech

Velkou nevoli zejména na Moravě vyvolal článek v deníku Lidové noviny, publikovaný celkem na třech stranách, který vyšel v pátek 10. ledna 2020 a týkal se záměru vizuální unifikace v podobě heraldické symboliky českého lva do státních úřadů. K této snaze se vyjádřilo též několik odborníků.

Vyjádření Zdeňka Koudelky

Jedním z odborníků, kteří se vyjádřili k této problematice, byl i doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., jehož vyjádření z z 23. ledna 2020 bylo publikováno na webových stránkách Deklarace moravského národa:

"Stát je reprezentován státním znakem. Ten je v případě evropských států staletým symbolem určité země. Stát jej chrání a jeho užívání je bezplatné. Naproti tomu logo je záležitostí proměnlivé módy a jeho autoři pobírají peníze za autorská práva. Logo nemá vyšší přínos, než který má státní znak.

Přesto některé státní úřady vymýšlí různá loga a platí za ně. Jsou to vyhozené peníze. Ocenění log je subjektivní. Fakticky jde o projev špatného hospodaření a vyvedení veřejných peněz do něčí soukromé kapsy.

Proto zaráží snaha Ministerstva průmyslu a obchodu vytvořit další logo státu a vnutit jej všem vládním úřadům. Tím by tyto úřady zmarnily peníze vložené do současných log a ještě více se omezí užívání státního znaku. Čím více úřadů bude nové logo užívat, tím více bude autor žádat za autorská práva. Bude to dražší. Hledání loga státu se tak stává tunelováním státu.

Že je takový plán ministerstva protiprávní, je pro něj asi vedlejší. Zákon o působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu mu nedává pravomoc vymýšlet loga státu a vnucovat je jiným úřadům. Navíc ústava státní symboly zakotvuje právě za účelem užití pro prezentaci státu a jeho orgánů. Proto je činnost ministerstva nezákonná i neústavní. Je to stejně nepřípadné, jako kdyby ministerstvo chtělo nahradit státní hymnu nějakou znělkou nebo státní vlajku transparentem. Ministerstvo průmyslu a obchodu projevuje neúctu ke skutečným státním symbolům.

Státní znak byl vytvořen parlamentem s vědomím toho, že stát vznikl ze tří zemí – Čech (na červeném štítě stříbrný korunovaný lev), Moravy (na modrém štítě stříbrnočerveně šachovaná korunovaná orlice) a Slezska (na zlatém štítě černá korunovaná orlice), což je vyjádřeno ve velkém státním znaku. Existuje i malý státní znak ve formě znaku Čech (stříbrný lev), který zákon určuje především pro razítka, která mají malou plochu a čtvrcený velký státní znak by na nich mohl být nezřetelný. Ministerstvo však uvažuje o výlučném užití českého lva, což je pohrdáním staleté sounáležitosti obyvatel Moravy a Slezska s jejich symboly. Proto je správné, se Ministerstvu průmyslu a obchodu vzepřít a chránit skutečné státní symboly.

Zdeněk Koudelka, signatář Deklarace moravského národa, mluvčí iniciativy"

Vyjádření Zdeňka Kubíka

Dalším odborníkem, který se k tématu vyjádřil, je heraldik Zdeněk Kubík:

"V duchu preambule naší ústavy i zákona o užívání státních symbolů je v podstatě nutností používat velký státní znak ČR.

Viděl jsem nedávno čtyři dopisy vázající se k akci na jednom ministerstvu, nad kterou převzaly záštitu všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé – prezident, předsedové senátu a sněmovny i premiér. Prezident republiky měl na hlavičkovém papíře malý státní znak. Tentýž dopis přišel od premiéra s velkým státním znakem. A kromě toho přišly dva dopisy od předsedů obou komor, každý jen s logem. Prostě každý pes jiná ves. Přitom všichni mají ze zákona užívat velký státní znak ČR! Prostě celé mi to přijde nepochopitelně absurdní, zbytečné i velmi nehospodárné. Proč se touto cestou „vyhození státního znaku“ musí každý vymezovat, individuálně odlišovat a za každou cenu nahrazovat něco, co existuje, funguje a je známé po staletí? Jako by tím popíral existenci státu a jeho symboliku. ​Lidé to těžce nesou asi nejvíce u našich reprezentačních sportovních dresů, kde velký státní znak chybí."

Článek v Lidových novinách

Naše orlice je unikát, jinde mají samce

Michal Bernáth: rozhovor Zdeňka Kubíka pro LN

PRAHA České úřady si možná budou sjednocovat svá loga a jako nejjednodušší řešení se jeví využití státních symbolů. Ty letos oslaví oficiálních sto let, jejich kořeny však sahají až do 13. století. „Tehdejší tuzemská šlechta by dnes podle nich poznala, že je doma,“říká heraldik Zdeněk Kubík v rozhovoru pro LN.

LN Kam až sahá tradice symboliky v podobě, jak ji známe z velkého a malého státního znaku?

Vychází z prvorepublikové tradice, kterou kodifikoval zákon z března 1920. Heraldické znaky přitom mají kořeny v době středověkého Českého království a Moravského markrabství. Uvedený zákon však zapracoval kupříkladu také státní trikoloru, kterou zavedla první československá ústava z 29. února 1920. V tomto ohledu je nutné pochválit komisi, která se tehdy na podobě znaků podílela, předvedla velkou míru profesionality, a dbala tak na historickou kontinuitu. To se naopak nepovedlo třeba v Itálii či Francii, kde se od monarchické heraldické symboliky zcela odstřihli. I díky tomu je státní symbolika v podobě českého lva a moravské orlice, jejíž kořeny sahají až do poloviny třináctého století a k posledním Přemyslovcům, trvalá. Letos si tedy připomínáme sté výročí státní trikolory i vlajky.

LN Tehdejší šlechta by tedy náš velký státní znak poznala? Věděla by, že je doma?

Zcela bez pochyby a nejen šlechta. Šlechtice třináctého století by možná překvapila jen forma čtvrceného štítu, jež se u nás objevila až v následujícím století za vlády Lucemburků. Třeba Karel IV. by nebyl překvapený vůbec, stejně tak Přemysl Otakar II., díky němuž český lev a moravská orlice ve státním znaku jsou. V jeho éře se znaky u nás ještě nespojovaly čtvrcením štítu, to přišlo později a známe to z jiných evropských zemí, Španělska či Velké Británie. Lidé žijící ve třináctém a čtrnáctém století by je poznali, ostatně byly tehdy na „každém rohu“. Pro ně šlo o znamení trvalé jistoty a skutečné identity.

LN Nedávno jsme v LN informovali o plánu na sjednocení log tuzemských ministerstev, jejich společným prvkem by měl být právě český lev. Ozvali se nám někteří moravští patrioti, že je to uráží. Rozumíte jim?

V tomto ohledu je více problémů. V České republice máme potíže dohodnout se na jednoslovném či dvojslovném názvu země. Sem spadají námitky některých náruživých Moravanů požadujících název jako kupříkladu Českomoravsko. Na jednu stranu se to dá pochopit, zapomíná se však na to, že původ figury dvouocasého lva je moravský. Přemysl Otakar II. prvotně užíval toto znamení jako markrabě moravský a ponechal si je i jako český král místo plamenné svatováclavské orlice svého otce i děda. To si však málokdo uvědomuje. Jenže v učebnicích místo toho převažují legendy o Bruncvíkovi a podobně, protože to nejsou suchá, nudná fakta. Už v době slavné éry Lucemburků vystupovaly svatováclavské země pod „zkratkou“českého lva pro celé soustátí Zemí koruny české – tedy Čechy, Moravu, ale také Horní a Dolní Lužici, slezská vévodství a tak dále. V duchu preambule naší ústavy i zákona o užívání státních symbolů je v podstatě nutností používat velký státní znak ČR.

LN Řešili něco podobného za první republiky?

Ano, tehdy byl velký, střední a malý státní znak. Měli však určitou výhodu: malý československý státní znak totiž tvořil samotný český lev, na jehož hrudi byl malý štítek se znakem Slovenska. Byť to nebylo heraldicky korektně – mohlo to vytvářet dojem, že u nás vládne nějaká slovenská dynastie či naopak. Obsahoval tím pádem barvy trikolory a zároveň reprezentoval jednoslovný název Československo. Náš současný malý státní znak toto „nedokáže“ – neobsahuje třetí, modrou barvu a nelze dát moravskou orlici českému lvu na hruď a podobně; jsme totiž unitární stát, netvoříme česko-moravskou federaci. Proto jsme museli přijmout dva státní znaky, zatímco ten velký je klíčový a obsahuje odkazy na všechny tři naše historické země, tak ten malý je spíše pro praktické administrativní použití. Takže odpor k tomuto řešení vyplývá spíše z neznalosti.

LN Orel, u nás tedy orlice, a lev nejsou ve znacích evropských států asi nic nezvyklého. Čím se naše dvě zvířata kromě barev liší?

Správně jste zmínil, že jsme jediní na světě, kdo rozlišují jednohlavou orlici a dvouhlavého orla. V heraldice bývalo zvykem vyobrazovat všechna zvířata vždy jako samce, jakkoli je to dnes třeba genderově nekorektní. A protože se u nás jednohlavý orel nazýval orlicí, vznikl tu i zábavný mýtus, že se podobně rozlišují podle počtů ocasů lvi a lvice. To je samozřejmě nesmysl, na pohlaví to nemá vliv. Nehledě na to, že heraldický lev má zcela jasně hřívu a tradičně také viditelný pohlavní orgán, bez ohledu na počet ocasů. Záplava lvů ve znacích evropských států má tradici v křížových taženích, jelikož Kristus, král králů, pocházel z kmene Juda, který má spojení se lvem zakotvené biblicky. Dva ocasy pak činí z českého lva takzvanou nadpřirozenou zdvojenou figuru, odlišnou od jiných znaků s jednoocasým lvem. Pro moravskou orlici ve státním znaku je zase typické šachování, v tinkturách (heraldické barvy – pozn. red.) shodných s českým lvem, čímž jsou figury v našem státním znaku nezaměnitelné.

LN Jak je možné, že se česká heraldika neměnila spolu se střídajícími se dynastiemi vládců a vydržela do současnosti?

Je to důsledek kontinuity a prestiže. Přicházela-li nová dynastie, uvědomovala si politické, kulturní a jazykové prostředí, včetně dědictví dané symboliky předchůdců. Taková identita se zkrátka nedala od daného území oddělit a příchozí vládcové ji naopak zdůrazňovali. Zvlášť pokud přicházeli z nižší pozice, jako například říšská hrabata Lucemburkové na český královský stolec. Nikoho by tehdy ani nenapadlo postupovat jako dnes ve stylu „s novým vedením i nové logo a nový vizuální styl“. Šlo totiž o výsostné symboly, kotvy a jistoty, jež tehdejšího člověka v jeho krátkém životě spojovaly s předky a dávaly mu jistotu i naději trvání v jeho potomcích a na věčnosti. Evropský heraldický systém provázaný s křesťanskou ikonografií je na světě zcela unikátní, něco srovnatelného je snad už jedině v Japonsku.

LN Na prezidentské vlajce se setkáme také s lipovými listy. Jak se pojí s českou tradicí?

Opět se jedná o poměrně starou tradici, nejvýrazněji oživenou během národního obrození v 19. století. Motiv národního stromu k tomu samozřejmě patřil; konkrétně lípa je spojená obecně se slovanskou vzájemností. My jsme schopní doložit, že motiv lipových listů využíval na zbroji už syn Přemysla Otakara II. král Václav II., tyto zlaté lístky se staly nedílnou součástí takzvaného klenotu erbu českých králů. Opět tedy lze hovořit o přesahu až do třináctého století.

LN Zmínil jste trikoloru. Pro naše země však bývala typičtější spíše bíločervená bikolora. Jak se tam dostala modrá?

Stalo se tak díky iniciativě prvorepublikového poslance a známého básníka Viktora Dyka, kdy se k tehdy tradiční historické bíločervené bikoloře přidala třetí, modrá barva a vznikla tak dodnes používaná kombinace bílé, červené a modré v tomto čestném pořadí.

Odlišili jsme se tím jasně od Rakouska či Polska či od trikolory Nizozemska a Ruska, navázali jsme však na tradici všeslovanských barev 19. století. Roli v tom hrál i odkaz našich hlavních spojenců – Británie, Francie a Spojených států, jejichž vlajky tvoří právě zmíněné barvy. Modrá zohledňovala i modré trojvrší ze slovenského znaku a modré pole moravské orlice atd. Trikolora, vycházející z našich heraldických znaků, se okamžitě promítla i do původní bíločervené vlajky, k níž díky Jaroslavu Kursovi (český archivář a heraldik – pozn. red.) přibyl i modrý žerďový klín sahající do poloviny její délky.

LN Vnímáte snahu české státní symboly designově stylizovat?

Bohužel se většinou jedná jen o lacinou formu téhož. Často se stává, že grafik dostane zadání vytvořit logo města, jež má prastarý heraldický znak. Nejjednodušší cestu volí takovou, že jen zruší heraldické barvy a udělá to černobílé nebo v jedné populární barvě. Pak to kresebně zjednoduší a má hotovo. To ale není kreativní, je to paskvil zjednodušující něco, co má sloužit úplně jinému účelu.

LN Není to ale případ i vrcholných institucí státu?

Bohužel někdy ano. Dobře to demonstrují loga Poslanecké sněmovny a Senátu. Na sněmovním logotypu je dobře vidět, že se autor snažil být moderní, zároveň však zachoval několikerou státní symboliku. Nechal tak figuru českého korunovaného dvouocasého lva, motiv lipových listů, a dokonce barevnost trikolory. Je to krásná zkratka, jakkoliv se mi jako heraldikovi nelíbí, že je občas používána místo státního znaku.

V logu Senátu vidíte monogram „S“, o kterém nevíte, co znamená. Vedle toho jsou naturalisticky ztvárnění dva lvi, kteří vypadají jako dva lvi ze zoo. Nejsou to heraldická zvířata. Lvi drží písmeno „S“. Jaká je tam provázanost se symboly České republiky? Prakticky žádná. Je to klasická ukázka toho, že logo má být pouze doplňkem.

LN Logo sněmovny má ale také jeden nešvar, který se objevuje ve více případech státních úřadů. Má uříznuté nohy a nejde tak poznat, že je ve skoku, jak by měl být...

Taková věc se dá tolerovat v případě, že nejde o zásah do heraldického znaku, který je definován vždy štítem. Ve chvíli, kdy pracujete jen se samotnou figurou lva, jedná se spíše o odznak a ne heraldický znak. Takže v tomto příkladě to tragédie není. Vždy by ale měly být v takových případech logotypů jasně použité markanty obou heraldických zvířat, tedy dvouocasý korunovaný lev či šachovaná korunovaná orlice apod. Prostě v duchu tradice i zákona má každá státní instituce u nás používat primárně v záhlaví vždy státní znak a logo jen jako doplněk, např. u adresy v zápatí atd.

LN Za své roky praxe jste už asi viděl hodně nepovedených log a symbolů odkazující k české státnosti. Vybaví se vám nějaký příklad?

Bylo by toho skutečně hodně, z významných institucí ale nejhorší bude asi již zmíněný Senát. Jedná se přeci o druhého nejvyššího ústavního činitele země. Viděl jsem nedávno čtyři dopisy vázající se k akci na jednom ministerstvu, nad kterou převzaly záštitu všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé – prezident, předsedové senátu a sněmovny i premiér. Prezident republiky měl na hlavičkovém papíře malý státní znak. Tentýž dopis přišel od premiéra s velkým státním znakem. A kromě toho přišly dva dopisy od předsedů obou komor, každý jen s logem. Prostě každý pes jiná ves. Přitom všichni mají ze zákona užívat velký státní znak ČR! Prostě celé mi to přijde nepochopitelně absurdní, zbytečné i velmi nehospodárné. Proč se touto cestou „vyhození státního znaku“ musí každý vymezovat, individuálně odlišovat a za každou cenu nahrazovat něco, co existuje, funguje a je známé po staletí? Jako by tím popíral existenci státu a jeho symboliku. Lidé to těžce nesou asi nejvíce u našich reprezentačních sportovních dresů, kde velký státní znak chybí.

LN Nevím, zda ho znáte, ale ukáži vám logo Úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva, které využívá podivně stylizovaného lva. Co na něj říkáte?

No tak to je karikatura malého státního znaku. Ještě bych pochopil, kdyby nebyl lev ve štítu a řekl bych si, že je to dětská představa českého lva. Asi to má být typ nějakého kolku pro ražbu, který má jeden milimetr a proto je tak schematický, ale poznat a vnímat to takto přeci nelze, zvláště pokud takový motiv prezentujete ve větším formátu a ve formě štítu. Nějaký grafik měl zřejmě pocit, že za sto tisíc objevil Ameriku, ale ve skutečnosti stvořil jen parodii. Přitom stačí přeci používat jasný státní znak a vedle toho klidně motiv třeba puncu, jako logotyp, ale v na první pohled zřejmé grafické stylizaci daného předmětu. Někdy mám, pocit, že už snad ani nejsme Česká republika, ale stát log…

Zdeněk Kubík (42)

Vystudoval historii, archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

V minulosti pracoval jako kodikolog brněnské Moravské zemské knihovny, později na brněnském biskupství i jako archivář Moravského zemského archivu.

V současnosti spolupracuje s brněnskou firmou Alerion jako heraldik a vexilolog, navrhuje obecní a osobní znaky, vlajky a prapory.

Během dvaceti let své práce nashromáždil stovky návrhů.

Článek vyšel v deníku Lidové noviny 29. ledna 2020

Velká Morava vydala další poklady

Při záchranném výzkumu ve Starém Městě v lokalitě Na Valách v místě stavby Cyrilometodějského centra objevili archeologové hroby z období Velké Moravy.

Nález hrobů byl nečekaný, neboť v těchto místech už byl proveden plošný výzkum před sedmdesáti lety v letech 1949 a 1950. Hroby se nacházely v místě rozhraní dou výzkumných sezón, navíc hrobové výplně byly shodné s okolní zeminou, možná proto unikly nalazení již v polovině 20. století.

V průběhu záchranného výzkumu se archeologům z Moravského zemského muzea podařilo odkrýt a prozkoumat sedm více čí méně zachovalých hrobů z 9. století. V nich se nacházely převážně kosterní pozůstatky dětí a mladších jedinců ženského pohlaví. To souvisí i s předměty, kterými byly kostry obloženy. Šlo především o stříbrné, často pozlacené hrozníčkové a bubínkové náušnice ze skupiny honosných šperků veligradského typu, zdobené metodou granulace a filigránu. Pohřbená dívka, v jeímž hrobu bylo nalezeno devět těchto náušnic, náležela do rodiny významného velkomoravského velmože. Celkový počet náušnic čítal 23 kusů. Spolu s dalšími předměty, jako gombíky, prstenem a nožem počet artefaktů činil téměř 30 kusů.

Hroby se srovnatelným vybavením byly prozkoumány naposledy před 60 lety. Z toho důvodu lze tedy považovat nálezy z počátku roku 2020 za unikátní.

Záchranný archeologický výzkum vedli pracovníci Centra slovanské archeologie a Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea za pomoci archeologů ze Slováckého muzea.